Ještě před třiceti lety kodex Světové lékařské asociace jasně určoval počátek lidského života. Lékař bude mít bezvýhradný respekt k lidskému životu od okamžiku fertilizace, tedy oplodnění, stálo v něm. Poselství bylo tehdy jasné. Oplodněním vzniká jedinečná a neopakovatelná genetická informace a lékař, který by ženě provedl interrupci, by tento respekt k životu ignoroval.
To bylo v době, kdy legislativa většiny zemí umělé ukončení těhotenství povolovala, a lékařská etika se tak značně rozcházela s tím, co umožňoval zákon. „Tatáž organizace proto upravila stavovskou normu tak, že lékař bude bezvýhradně respektovat lidský život od jeho počátku,“ vysvětluje odborník na lékařskou etiku Josef Kuře z Lékařské fakulty Masarykovy univerzity.
Počátek života ovšem kodex blíže nespecifikoval. Můžeme se tak jen dohadovat, zda lidský život začíná oplodněním vajíčka, usazením embrya v děloze nebo překročením hranice viability, tedy okamžiku, od kterého je dítě schopné přežít mimo tělo matky. Z pohledu psychologů bychom o počátku života lidské bytosti mohl hovořit až v prvních letech po narození.
Konec počátku
Na přelomu 21. století odstranila Světová lékařská asociace ze svého kodexu i diskutabilní počátek, na kterém se lékaři napříč profesí nedokázali shodnout. „Novou formulaci posunula do ještě obecnější roviny: Lékař bude mít bezvýhradný respekt k lidskému životu,“ poznamenává Josef Kuře. Na této úrovni abstrakce se shodnou všichni. Nicméně v případě potratu lze z této formulace vyčíst zcela protikladné závěry.
Počátek lidského života se tak stal jakousi křížovkou bez tajenky a o legitimnosti umělých potratů se musí rozhodnout každý sám. „Lékař může vykonávat to, co mu umožňuje zákon nebo etika. A ta je odrazem postoje společnosti v daném čase a na daném místě,“ říká Pavel Ventruba, přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky Lékařské fakulty MU a FN Brno.
Z medicínského hlediska je interrupce běžným gynekologickým výkonem a česká legislativa ji umožňuje, i když tak trochu navzdory Listině základních práv a svobod, která říká, že lidský život je hoden ochrany i před narozením.
„Obvyklé právní formulace zní: nesmí se, musí se, je zakázáno nebo dovoleno. Tato věta o životě před narozením říká: je hoden. Není to tedy příkaz, že musíme chránit embryo. Interpretovala bych to jako cíl, ke kterému by měla naše společnost směřovat,“ osvětluje pohled práva soudkyně Nejvyššího správního soudu ČR Kateřina Šimáčková, která působí na katedře ústavního práva.
„Stát by měl udělat všechno pro to, aby matka nebyla vystavena volbě, zda si dítě nechat, nebo ne. Myslím, že Listina svou úlohu plní, protože ještě v mé generaci byl potrat běžný nástroj regulace porodnosti,“ dodává Šimáčková, podle které je přístup dnešní generace zodpovědnější.
Ochrana nenarozených
Obhajitelné „zásahy státu“ v otázce interrupcí mohou začínat u sexuální výchovy nebo sociální podpory matek v nouzi a končit u filozofie adopcí. Společnost tedy ženu neodsoudí jako krkavčí matku, ale naopak ocení, že umožnila jinak bezdětným párům stát se rodiči. Snahu pídit se po důvodech, proč žena dítě nechce, Ventruba nepovažuje za správnou. „Ženy jsou samy mnohdy v tíživé situaci a my bychom je pouze vystavovali dalšímu stresu. Žena má právo se rozhodnout, to jí dala tato společnost,“ argumentuje gynekolog.
Právo vidí počátek lidské existence v momentu narození. V tom okamžiku se embryo stává fyzickou osobou, která získává práva a povinnosti. „To neznamená, že by začínající život v těle matky neměl žádnou hodnotu, není však subjektem práva. Je hoden ochrany, ale ta se nedá vykládat stejně jako právo na život u živého člověka,“ vysvětluje Šimáčková.
Podle ní ale legislativa myslí na nenarozené děti například už jen tím, že matce bez závažných zdravotních indikací umožňuje interrupci jen do dvanáctého týdne těhotenství. Vedle toho existuje také speciální pracovněprávní ochrana těhotných žen, stát nastávajícím matkám poskytuje výhody, fyzický útok na těhotnou ženu s následným potratem se považuje za vážné poškození zdraví. „Předmětem této ochrany není jen žena, ale i dítě, které se jí má narodit,“ vysvětluje soudkyně.
Diagnóza: Geneticky normální
Umělé přerušení těhotenství je možné i po třech měsících od početí. V tu dobu čeká matku série vyšetření takzvané prenatální diagnostiky. Výsledkem testů může být ujištění, že se ženě narodí zdravé miminko, nebo druhé kolo rozhodování. Před ženou je volba, zda je rozumné nechat si dítě, které s větší či menší pravděpodobností bude trpět nějakým druhem postižení.
„Cílem je dosáhnout většího podílu zdravých dětí mezi narozenými,“ míní Ventruba. Dodává ale, že pokud by se matka rozhodla podstoupit interrupci třeba na základě zjištěného pohlaví, považoval by to za zneužití předporodních vyšetření. „Nebylo by správné vyrábět chlapce nebo holčičky na přání,“ podotýká gynekolog.
