„Mamí, to není tygr, ale kočka!“ dožaduje se pozornosti tříletý syn Ondra, když si dovolujeme delší chvíli nevěnovat mu ani kousek pozornosti. Naštěstí ho jeho mladá maminka dokáže s úsměvem ukonejšit a můžeme pokračovat dál v rozhovoru o tom, jaké to je být matkou a zároveň studentkou.
Pětadvacetiletá Dagmar Přibylová zvládá během studia ještě pečovat o své jednoroční a tříleté dítě. Nyní dokončuje na Masarykově univerzitě první ročník speciální pedagogiky v navazujícím magisterském studiu. Nezastavil ji ani porod druhého dítěte – na bakalářském oboru státnicovala, když měl mladší syn osm měsíců.
„Zkouškové je vždycky trochu horor, děti dobře vycítí, že se děje něco mimořádného. A rodina má před školou přednost, takže už nejsem tak dobrá studentka jako dřív,“ zamrzí trochu Dášu. „Na druhou stranu je teď škola příjemné zpestření mého života,“ dodává.
Na učení zbývá čas pouze po chvilkách. Buď když hlídá babička, nebo až děti večer mezi sedmou a osmou usnou. Výhodu pomoci od příbuzných ale nemůže trvale využít každý – třeba jako sedmadvacetiletá maminka Markéta Szolárová, která nedávno dokončila studium veterinárního lékařství, v jehož průběhu porodila Johanku a následně mladšího Radima. Obě babičky ještě pracují a navíc bydlí daleko, na hlídání si musejí brát dovolenou.
„Kamarádky ze školy se naštěstí nabídly, že budou hlídat, a podle toho jsem si sestavila rozvrh. Musela jsem odchodit povinné praxe, abych šestileté studium dodělala,“ popisuje Markéta. A dodává, že například čtrnáct dní po lednovém porodu ještě dělala zkoušku. Na rozdíl od Dagmar, která na semestr školu přerušila, Markéta studium „pouze“ protáhla o jeden rok.
Chce to nesedět doma a neflákat se
Obě maminky se shodnou, že studovat vysokou školu s miminkem se rozhodně dá, s dvěma dětmi už je to ale o poznání náročnější. „Pokud je dítě v pohodě, jde to. Ale to člověk nikdy neví dopředu,“ podotýká Markéta. „Občas teď přemýšlím, zda by nebylo lepší s druhým dítětem trochu počkat,“ směje se Dáša, ale dodává, že čas zpět už by nevracela.
„Člověk si díky tomu leccos uvědomí. Třeba že není čas neudělat zkoušku,“ vypočítává veterinářka Markéta. Hodně záleží na dobré organizaci času a rodinném zázemí. Jak Dagmar, tak Markéta jedno odpoledne v týdnu pracují, aby zůstaly ve styku se svým oborem.
„Pokud u toho chci zůstat, nemůžu si dovolit na tři roky vypadnout,“ vysvětluje začínající veterinářka. Mimo to se svou fenou trénuje na lovecké zkoušky. „Chce to jen nesedět doma a neflákat se,“ doplňuje rezolutně Markéta. Velkým tématem pro budoucnost společnosti jsou podle ní částečné úvazky, které v Česku zatím chybějí a její pracoviště je spíš netypickou výjimkou.
Tmavovlasá pedagožka Dagmar své mateřství v kombinaci se školou bere spíše jako výhodu než nežádanou přítěž. „Zatímco mé kamarádky to teprve čeká, já můžu po dokončení školy rovnou nastoupit do práce a nabídnout, že už na mateřskou neodejdu.“
Na fakultě by ocenila možnost dětského koutku, Markéta by brala klidně i školku. Na většině univerzit takové prostory ale zatím scházejí, i když časy se pomalu mění. Na fakultě sociálních studií už dětský koutek funguje a jeho zřízení se zvažuje i na dalších místech, speciálně nasmlouvanou školku pro děti zaměstnanců má pak fakulta informatiky.
