Je úterý večer. Anna už netrpělivě čeká před učebnou na přednášku. Dobře ví, že kdyby přišla pozdě, nic by z ní neměla. Tlumočnice i zapisovatelka čekají do patnácti minut po začátku hodiny, a když se student neobjeví, odcházejí. Anna je neslyšící, proto její studium vypadá krapet jinak.
„V předmětech, kde mám jen zapisovatele, si vyučující mnohdy ani nevšimne, že neslyším. Když mě pak vyvolá, píšu odpověď na papír nebo na iPad a nechávám to přečíst zapisovatele,“ říká Anna Pangrácová, studentka informačních studií a knihovnictví na filozofické fakultě. S tlumočníkem je však nepřehlédnutelná. Sedává obvykle v druhé řadě, aby na tlumočení do znakového jazyka dobře viděla.
Když si Anna vybírala mezi studiem v Brně a Praze, kromě větší modernosti brněnského oboru podle ní sehrálo zásadní roli i středisko Teiresiás, které poskytuje služby studentům se specifickými nároky. Díky jeho kvalitě na Masarykově univerzitě studuje v současné době největší procento handicapovaných studentů ze všech veřejných vysokých škol.
„Ve středisku ví, jak nám přijímací řízení a studium co nejvíc zpřístupnit. Nabízí doučování, kurzy testu studijních předpokladů, cizích jazyků nebo seznamovací akce pro čerstvě přijaté studenty se sluchovým postižením,“ pochvaluje si práci střediska Teiresiás Anna.
Zkraje semestru si Anna vždy vybírá, na které předměty jí postačí jenom zapisovatel a které bude chtít tlumočit. „Studentů se sluchovým postižením je na univerzitě čím dál víc, ale tlumočníků ne, tak je někdy obtížné zajistit všem ty nejlepší služby,“ přiznává.
Ale jinak je spokojená. Dokonce i s ústními zkouškami se umí poprat. „Poprvé jsem byla tak nervózní, že jsem skákala od znakování k mluvení, a to jsem měla u sebe tlumočníka. Nakonec mě vyučující zastavil s tím, že rozumí mému projevu, takže jsem zbytek zkoušky absolvovala mluvenou řečí,“ svěřuje se Anna. Přednost však dává tlumočení – přece jen si je ve znakovém jazyce jistější.
