Přijedou do zcela nového prostředí, často za sebou mají hrozné zážitky. Když se uprchlíci rozhodují o tom, že odejdou ze svého domova, dělají většinou nejtěžší rozhodnutí v životě. Následující týdny však nebývají o mnoho jednodušší. Zvlášť když si jako svůj cíl vyberou Česko. Tuzemské úřady totiž nejsou příliš ochotné udělovat azyl.
Je ale pravda, že se o to snaží čím dál méně cizinců. Zatímco v roce 2003 jich v Česku zažádalo o udělení mezinárodní ochrany 11 400 a o rok později 5 459, loni to bylo už jen 753.
„Ve zmíněných dvou letech k nám dorazila poslední velká uprchlická vlna, byli to lidé, kteří utíkali z Čečenska. Když jsme v roce 2004 vstoupili do Evropské unie, počet žadatelů o azyl se snížil, protože nesousedíme s žádnou neunijní zemí,“ říká Petra Votoupalová, specialistka na problematiku uprchlíků z fakulty sociální studií.
Jiná věc je ta, že z pohledu běženců jsou v Evropě zkrátka zajímavější země, než je Česko, které navíc není příliš ochotné nové obyvatele přijímat. „Například Rakousko uděluje azyl asi deseti procentům žadatelů, Česko průměrně jen asi jednomu či dvěma,“ podotýká Votoupalová.
Aby české úřady žadateli mezinárodní ochranu udělily, musí běženec úspěšně projít komplikovaným procesem. Zpravidla začíná v pražské Ruzyni nebo v Zastávce u Brna, kde jsou jediná dvě přijímací střediska pro uprchlíky v Česku. Po tom, co člověk vysloví úmysl požádat o azyl, nastupuje do přijímací procedury, která zahrnuje zevrubnou lékařskou prohlídku a pohovor o tom, proč se k něčemu takovému rozhodl. Mezinárodní ochranu může podle zákona dostat jen člověk, který je ohrožen na životě, majetku či lidské důstojnosti.
První část procesu se odehrává v už zmíněném přijímacím středisku a je pro žadatele psychicky nejnáročnější. „Lidé jsou v něm v karanténě, i když nic neprovedli, nesmí prostor opustit. Je to hlavně kvůli tomu, aby případně nedocházelo k šíření nemocí,“ vysvětluje Petra Votoupalová a dodává, že tady se žadatel zdrží zpravidla dva až tři týdny.
Pokud úředníci nic nenamítají, přesunuje se pak běženec do pobytového střediska, kde už panuje volnější režim. Cizinci v něm dostávají ubytování a stravu a smějí ho volně opouštět dokonce až na měsíc.
Jak dlouho v něm zůstávají? To paušalizovat nejde. „Mohou to být týdny i léta. Zkušenost říká, že čím déle to trvá, tím je naděje na udělení azylu větší,“ říká Votoupalová, podle níž se délka procedury zpravidla pohybuje v řádu týdnů, roku či dvou, ale zná i případ, který se táhl devět let.
Když jde všechno dobře, získá žadatel azyl či takzvanou doplňkovou ochranu. V opačném případě obdrží běženec výjezdní příkaz a teoreticky by měl české území opustit. Prakticky však někteří zůstávají, stáhnou se do šedé zóny a snaží se tady žít i bez požehnání úřadů.
