Co má společné Česká republika a Lucembursko? Jako členské země EU jsou ve výjimečné pozici – jako jediné jsou obklopeny výlučně jinými státy schengenského prostoru. Všech 26 dalších zemí EU sousedí alespoň s jednou zemí mimo Schengen, anebo s mořem. Toto příjemné postavení svádí k falešným pocitům, že rostoucí tlak na vnější hranice EU se nás netýká. A současná diskuse, která se v české kotlině rozběhla v médiích, na sociálních sítích a v hospodách by tomu i nasvědčovala.
Nepřekvapím, když napíšu banalitu, že Češi se své spoluzodpovědnosti při řešení současné i budoucích migračních krizí nezbaví. Co je ale potřebné, je diskusi – vyvolanou náporem uprchlíků na jižní vnější hranice EU a návrhem Evropské komise zavést kvóty – poctivě zarámovat. Poslední týdny totiž ukázaly, že účastníci diskuse se zabývají různými tématy a nemluví stejnou řečí.
O čem tedy diskuse primárně je a jak si ji utřídit? Následující témata spolu souvisí a jsou propojená, ale měla by být diskutována odděleně, jinak k řešením a změně politik nedospějeme.
1. Solidarita v rámci EU. Část diskutujících poukazuje na potřebu solidarity v rámci EU a diskuse oprávněně směřuje k otázce, zda jsou navrhované kvóty tím nejpříhodnějším způsobem, jak tento aspekt zdůraznit. Bolestivá je pozice středoevropských zemí, které nepokrytě dávají najevo svoji neochotu být solidární s „bohatými“ zeměmi tzv. západní Evropy. „Vpustili si na svoje území množství migrantu, ať si to teď řeší, my si svůj domácí úkol (ochranu východní hranice) plníme,“ dozvěděli se kupříkladu Slováci od svého ministra vnitra.
2. Humanismus a solidarita s třetím světem a jeho problémy. Tato diskuse se orientuje na potřebu zvýraznění hodnot, na kterých vznikala EU – humanismu a solidaritě. A není úplně pravda to, co je slyšet od některých aktivistů, že Češi si neosvojili ani jeden z těchto principů.
3. Fungování EU a jejích institucí. Zejména politici poukazují na dimenzi, která tzv. běžné občany zajímá nejméně - že nevolení úředníci v Bruselu údajně nelegitimně ovlivňují svými návrhy na kvóty uprchlíků, kteří mají být přerozdělení mezi členskými státy, politiky a fungování národních státu. Kritika jde od tezí o nelegitimitě vnucování kvót, přes přesvědčení, že kvóty jsou nespravedlivě nastaveny, až po (konstruktivní) snahu zlepšit a výrazně zvýšit financovaní společných institucí v této oblasti. Odborníci i tvůrci evropských veřejných politik už dlouho upozorňují, že instituce jako FRONTEX mají pro jejich fungovaní v dnešní situaci nedostatečný rozpočet. Státy střední Evropy by měli počítat s tím, že systém financování vnějších hranic EU se musí změnit a také finančně posilnit. A platit ho budou muset ve vyšší míře i Češi...
4. Nebezpečenství růstu radikalismu v EU i České republice. Tato část diskuse je nejpřekvapivější a pro mnohé nepochopitelná – islamofobie dosahuje ve středoevropských zemích patologických rozměrů a tak trochu připomíná exaltovaný japonský antisemitismus. Židé tam taky nikdy nežili...
5. Potřeba řešit demografickou situaci v České republice. Paradoxně současná krize příliš neotevřela diskusi o potřebě zásadní změny migrační a integrační politiky. Přitom demografické trendy jsou v České republice tak nepříznivé, že – jak poukazují demografové už léta – i kdyby Česká republika v současnosti akceptovala všechny azylanty a žadatelé o pobyt ze zahraničí, trendy to nezvrátí. Počet obyvatel země, která mimochodem na konci středověku měla tolik obyvatel jako velké Polsko a patřila k hustě obývaným územím Evropy, se začíná dramaticky snižovat. Poslední ať za 150 let zhasne, hlavně že budeme sami svoji...
Co s tím? Zřejmě svým závěrem nepotěším ani aktivisty, ani tvůrce veřejných politik. Většinu lidí, kteří riskují své životy ve Středozemním moři, budeme muset obracet zpátky, snažit se zachytit tuto vlnu už v Africe a citlivě posuzovat komu azyl poskytnout. Ale to je jenom jedna strana mince. Druhou je zásadní, paradigmatická změna migrační politiky celé EU a samozřejmě České republiky.
Jinými slovy – jedna věc je soustředit se více na prevenci, zvýšit naši přítomnost v krizových oblastech, ale druhou a zásadnější je potřeba otevřít migrační politiku tak, aby se počet cizinců, kteří budou přicházet do České republiky, zvýšil a to násobně. Konec konců Česká republika se o to v minulosti opakovaně snažila, je potřeba se vrátit a přepracovat výběrové migrační politiky z minulosti a nenalhávat si, že bez migrantů současní třicátnici budou mít důchody vyšší než existenční minimum.
A abychom si rozuměli – to není žádná naivní vize akademického světa. Skeptici prognózují, že 4. světová válka (3. byla ta studená) už začala a je demografická. Dramaticky se otvírají nůžky mezi zeměmi, kde žijí lidé, a zeměmi, kde je blahobyt a funguje právní stát. Potenciální konflikt je ale zvratitelný – tím, že EU bude silná (i demograficky) a že na jihu bude fungovat právní stát a nebude se tam hladovět.
Tvůrci veřejných politik z EU – a v návaznosti na ně i běžná populace – se domnívají, že bude stačit se soustředit na řešení druhé části tajenky a řešit krizi v Africe. Co oči nevidí, srdce nebolí. Nebude to stačit. Bez lidí a demografického růstu (nebo alespoň stagnace) to prostě nepůjde. Kdo nevěří, ať si vzpomene, proč skončila západořímská říše. Prostě se – na rozdíl od východořímské – vylidnila.
Autor působí na Katedře sociologie Fakulty sociálních studií MU.
