Týden co týden po tři roky se psycholožka Marcela Landová potkávala studenty výtvarné výchovy z pedagogické fakulty. Vedla totiž reflexivní semináře pro ty, kteří organizovali výtvarné dílny v různých sociálních zařízeních, třeba v uprchlickém táboře.
Landová v táborech sama strávila velkou část svého života, do přijímacího a pobytového střediska v Zastávce u Brna a v Kostelci nad Orlicí jezdí pomáhat běžencům z různých zemí už od roku 1995. „Pro laiky není jednoduché se v takovém prostředí najednou objevit, musí si uvědomit svoje hranice, aby je to psychicky nerozhodilo,“ vysvětluje Landová, co se studentům snažila předat, a v rozhovoru mluví také o tom, co uprchlíci prožívají.
>> přečtěte si také: Získat v Česku azyl může trvat roky
Na co bylo potřeba studenty nachystat?
Snažili jsme se je připravit hlavně na to, aby se svojí prací a osudy lidí, se kterými se potkávají, nenechali příliš pohltit. Většina lidí totiž cítí při bližším setkání s uprchlíky potřebu zachraňovat je, tím spíš výtvarníci, kteří jsou senzitivnější. Uprchlíci mají tendenci se na člověka, který přichází zvenčí a mohl by jim případně nějak pomoct, upínat. Nacházejí se v opravdu špatné situaci a jakýkoliv záchytný bod je pro ně důležitý. U dívek také hrozí riziko, že by se mohly stát potenciálně erotickým objektem. Člověk si proto musí pořád držet odstup a sledovat, co se s ním děje, protože toho druhá strana může zneužít.
Zkušeností v tomto ohledu máte spoustu. Co práce psychologa v uprchlickém táboře obnáší?
Nikdy nebyla přesně strukturovaná, záleželo na mně, jak k ní přistoupím. Snažila jsem se s nimi žít, nečekat, až se svými problémy přijdou, protože oni jen tak k někomu, koho neznají, nepřijdou. Chodila jsem za nimi na návštěvu do pokojů nebo, když to šlo, klidně i na pivo. Mohla jsem se k nim tak přiblížit víc než kdokoliv jiný, a díky tomu se mi byli ochotní svěřit se svými problémy. Měl je každý, nikdo z nás, kteří tady normálně žijeme, si nedovedeme představit, do jaké situace se uprchlíci dostávají.
Můžete to přiblížit?
Je to hrůza. Zkuste si představit, že někde žijete v opravdu špatných podmínkách, a tak se zbavíte veškerého majetku, sbalíte celou rodinu a dostanete se do zcela jiné kultury. Ztratíte svoje zvyky, tradice, přestanete chodit do práce, takže pomine váš denní rytmus. Když se dostanete do přijímacího střediska pro uprchlíky, celý den jen sedíte a nic neděláte. Takový člověk o sobě najednou vůbec v ničem nerozhoduje, rozhodnutí o něm dělají jiní a on neví, co s ním bude. Je přirozené, že se dostává do deprese.
Co byl nejčastější důvod, proč lidé, se kterými jste se potkala, ze svého domova utíkali?
Zažila jsem vlnu lidí, kteří utíkali před válkou v Kosovu, ale i když žádali o azyl, počítali spíš s tím, že se vrátí. Zažila jsem i Afgánce, ti se nevraceli, nebo Arménce, z nichž tady většina zůstala. Dodnes je v Brně potkávám, mají tady docela silnou komunitu. Zrovna oni hodně nabourávají vžitou představu o uprchlících jako zdroji nebezpečí. Byli to moc fajn lidé, elita národa, která si zakládala na tom, že od nich vzešla tradiční forma křesťanství. Byli neuvěřitelně slušní a pro naši společnost jsou určitě přínosem. Nebyli ale vyloženě pronásledováni, šli spíš za vidinou lepšího života. Takových je dnes asi nejvíc.
A jak se jim pak snažíte pomoct?
Nemůžu jim nic namlouvat, dávat jim falešnou naději, ale spíš je uvést do reality. Je zajímavé, že dovedou udělat fatální rozhodnutí, všechno doma opustit a jít jinam. Pak ale přijedou sem a jsou z toho rozhození, nejsou schopní za svoje rozhodnutí nést zodpovědnost. Jistě, něco jiného byli lidé, které vyhnala z domu válka v Kosovu, ti neměli na vybranou, ale stejné pocity mají i lidé, kteří prostě jdou za lepšími ekonomickými podmínkami.
Jaké pocity?
Jsou například naštvaní, že se o ně staráme málo nebo vůbec. Mají pocit, že postarat se o ně je naše povinnost. Ale hlavně cítí bezmoc a beznaděj a strach z toho, že by se museli vrátit. Když už opravdu požádají o azyl, je pro ně riziko jet zpět, mohli by být pronásledováni. Já jim ale vždycky říkám, že to, co se jim honí hlavou, je úplně normální reakce na situaci, která normální není, a naopak by bylo divné, kdyby je to nechávalo v klidu. Většinou jim to pomůže, protože hlavně v přijímacím středisku lidé tráví jen pár týdnů, téměř zde nevznikají přátelství a lidé se nemají komu vypovídat. Každý tam má své problémy a nechce jimi obtěžovat někoho dalšího.
