Přístup k imigrantům rozděluje Evropskou unii po lince, která nápadně připomíná hranice někdejší železné opony a zároveň odděluje staré od nových členů EU. Zatímco západ zejména válečným uprchlíkům otevřeně nabízí pomocnou ruku a volá po jejich přerozdělování, střední Evropa staví symbolické i ty skutečné zdi. Proč jsou v těchto postojích tak velké rozdíly a co se s tím dá dělat?
Homo migrans existuje stejně dlouho jako homo sapiens, neboť pohyb z místa na místo patří k podmínkám lidského bytí podobně jako zrození, nemoci a smrt. Tato slova můžeme najít hned v úvodu knihy Evropa v pohybu německého historika Klause J. Badeho, v níž popisuje, jak moc migrace v nejrůznějších podobách formovala starý kontinent do podoby, kterou známe dnes.
„Vedle obrovské migrace za oceán bylo jen minulé století plné velkých přesunů evropského obyvatelstva. Zejména po druhé světové válce se po totálně zničeném kontinentu přemisťovaly miliony lidí. Přímo s fenoménem uprchlictví ve skutečně masové podobě týkající se stovek tisíc a milionů obyvatel se ale Evropa setkala už po první světové válce. Právě tehdy se začaly rodit první mezinárodní dohody o řešení tohoto problému a definovaly se pojmy jako politický azyl,“ uvádí historik Tomáš Dvořák z filozofické fakulty.
Velké migrační posuny se přitom nevyhnuly ani středoevropskému a tedy i českému prostředí. Ať už v podobě divokého či řízeného odsunu stovek tisíc Němců a dalších menšin v letech 1945 až 1948, nebo v podobě desetitisíců Čechů emigrujících na západ v roce 1968 či později v 80. letech.
„Rakousko mělo tehdy také problém ty prudké vlny zpracovávat a scény, které se tam odehrávaly, se příliš nelišily od toho, co vidíme dnes. Čechoslováci naplnili uprchlické tábory až po okraj a bouřili se proti chování tamějších úřadů,“ popisuje sociolog Michal Vašečka z fakulty sociální studií.
Do středoevropských zemí zase naopak proudily desetitisíce utečenců v době balkánských válek v 90. letech a z posledních několika desetiletí má české prostředí bohaté zkušenosti s desetitisíci vietnamských a ukrajinských přistěhovalců.
Aktuální migrační vlna, se kterou se Evropská unie potýká, tak podle odborníků není nic, s čím by Evropané a jejich instituce neměli historickou zkušenost a s čím by si z dlouhodobého hlediska neuměli poradit.
„Otázka samozřejmě je, co bude dál a zda pomalu nevstupujeme do období neklidu, kdy nejen lokální politické a válečné konflikty, ale i klimatické změny spojené třeba s nedostatkem vody mohou vyvolat nějakou skutečně masivní migrační vlnu. Tu ovšem nezastaví žádná přistěhovalecká politika ani ploty s ostnatým drátem. V takovém případě může docházet k celoplanetární rekonfiguraci lidských společenstev. Kdy, jak a jestli vůbec se bude něco takového odehrávat, ale nejsme v současnosti vůbec schopní předpovídat,“ vysvětluje Dvořák. A znovu dodává, že k něčemu takovému má současná humanitární krize, která může v závislosti na vývoji konfliktu na Blízkém východě během několika let skončit, hodně daleko.
Země bez menšin
Podstatné na současné krizi je spíše to, že naplno odhalila, v jak špatném stavu se nachází azylová a přistěhovalecká politika Evropské unie a jaký je stav mysli obyvatel jednotlivých členských států. Odlišné přístupy politických představitelů k otázce imigrace ukázaly na velikou propast, která i po čtvrt století od pádu železné opony zeje mezi státy západní a střední Evropy. Podle historiků a sociologů ale nejsou kořeny tohoto jevu výhradně v etapě spojené s totalitou. Souvisejí s historickým vývojem zejména za posledních 150 až 200 let.
„Středoevropské společnosti se za tu dobu naučily žít v poměrně jednotném prostředí, což je výsledek toho, že se snažily dosáhnout etnické homogenity svých území a vulgárně řečeno svá území vyčistily,“ vysvětluje Vašečka. „Posledních dvě stě let jsme aplikovali zásadu, která všem připadá úplně normální, i když na ní normálního vlastně vůbec nic není, a sice že hranice etnické skupiny potažmo národa, se musí prolínat s hranicemi moderního státu. A pokud to tak není, tak ve vnímání většinové skupiny vznikají problémy s národnostními menšinami, které nezapadají do národního projektu,“ doplňuje sociolog s odkazem na to, že z Polska postupně zmizela (eufemisticky řečeno) převážná část Židů, Němců i Ukrajinců, ze Slovenska kromě Židů a Němců i nemalá část Maďarů a z Česka zejména Němci.
Za připomenutí stojí třeba někdejší kulturní pestrost jižní Moravy, kde vedle sebe ještě za první republiky žili Češi a Němci spolu s nevelkou, ale významnou chorvatskou menšinou, významnými židovskými obcemi a starousedlými komunitami Romů.
Úsilí o vznik národního státu je ve středoevropských zemích podle odborníků hluboce zakořeněné už od poloviny 19. století z dob národního obrození, kdy se začal oboustranně akcentovat česko-německý konflikt. „Vytvoření národního státu založeného na etnickém principu bylo přijato jako politický program, na kterém se velká část společnosti shodla, a zřejmě právě tam je potřeba hledat kořeny dnešní malé připravenosti naší společnosti přijímat uprchlíky,“ říká Dvořák.
Řada západních států je na tom zcela opačně. „Kolonialismus předchozích staletí a rozdělení Evropy na otevřený západ a uzavřený východ ve druhé polovině 20. století přivedlo tuto část kontinentu do úplně jiného postavení. Mají tam zkušenost mnoha generací s přítomností obyvatel z nejrůznějších částí světa, ať už v důsledku organického pohybu obyvatel, nebo v souvislosti s různými krizemi odvíjejícími se od zhroucení koloniálního systému,“ vysvětluje historik.
Sociolog Vašečka k tomu doplňuje vysvětlení přístupu Němců, kteří v 19. století startovali z podobných pozic jako Češi. „Jejich dnešní postoj silně ovlivňuje trauma z nacismu. Na rozdíl od nás si moc dobře uvědomují, kam vede politika postavená na etnizaci veřejného prostoru a státu. Vede přímo do Osvětimi,“ říká sociolog. Doplňuje nicméně, že Češi (na rozdíl od ostatních středoevropských zemí) nemají tak daleko k vytváření občanského národa – tedy že Čechem se stává ten, kdo je občanem Česka. V kontrastu k etnickému pojetí národa – tedy, že Čechem je jen ten, kdo má dostatek českých předků.
„Češi bývali a věřím, že stále jsou, mnohem západnější ve vnímání sebe sama než Slováci, Poláci nebo Maďaři. Už v 19. století se české elity zamýšlely nad tím, jestli má český národní projekt smysl, přemýšleli nad smyslem svých dějin a nad tím, co chtějí Češi svou existencí říct, co chtějí přinést lidstvu. Tento typ přemýšlení byste v jiných částech střední Evropy hledali obtížně. Jirásek už je v této zemi minulost, ale ostatní středoevropské státy stále pilně pracují na vytváření a reprodukci své národní mytologie a podobné pochyby jako smysl vlastních dějin je vůbec netrápí,“ říká Vašečka.
Navzdory tomu, že na národní myšlence pomáhal rozbíjet Rakousko-Uhersko a sám preferoval Slovany před Germány, i Tomáš Garrigue Masaryk byl příznivcem státu postaveného na ideálech humanismu, jakkoliv se tuto myšlenku nepodařilo za krátkou dobu trvání první republiky uskutečnit.
„Někdy poněkud s nadsázkou říkám, že kdybych mohl poradit, jak tyto ideály naplnit, tak bych začal tím, že bych přejmenoval Českou republiku na Bohemii. To by nám umožnilo vrátit se do situace přednacionálních identit začátku 19. století. Tehdy v českých zemích žili slovanští Češi a germánští Češi. Vytvoření společného politického národa Bohemie by mohlo vést k vytváření kategorií Bohémských Čechů, Němců nebo Vietnamců. V pojmech se skrývá symbolická síla a tím, že jsme si zvykli, že národní stát se nazývá podle většinové skupiny, vlastně říkáme, že je to jejich stát a ti ostatní nejsou občany první kategorie,“ vysvětluje sociolog.
Dochází pak k něčemu, co odborníci nazývají rasistickým paradoxem. Jakkoliv je majoritní společností zdůrazňováno, že přistěhovalci nebo menšiny se mají integrovat, integrace vlastně není z jejich strany žádoucí. „Najednou se totiž stírají hranice mezi my a oni. Vypůjčím si takový idealizovaný příklad z vietnamské menšiny. Nejpozději ve druhé generaci mluví perfektně česky, jsou plně identifikováni s českým prostředím a ještě se velmi dobře učí, takže najednou znají dějiny místní kultury lépe než průměrný člověk s generacemi českých předků. Rozdíly jsou setřeny a to lidi znepokojuje, oni je totiž chtějí vidět. A tak se zvyšují nároky na češství a z pohledu většiny nikdy není dostatečné,“ říká Vašečka.
V tomto kontextu jsou pak přípustné námitky, že integrace cizinců z odlišných kulturních prostředí může být v Česku komplikovaná. Zájem uprchlíků ze vzdálenějších zemí o usazení se na území Česka je toho ostatně důsledkem. Počty žadatelů o azyl se i za současné migrační vlny pohybují v řádech desítek.
Vašečka k tomu dodává, že je to však spíše důvod k zamyšlení nad námi samými. „Všechny ty skupiny jako Islám v ČR nechceme, mají pravdu v tom smyslu, že například někteří Syřané se v našem prostředí nemusí integrovat rychle a bez problémů. My bychom si ale měli uvědomit, že je to také důsledek toho, že sami jejich plnohodnotnou integraci komplikujeme a reprodukujeme staré historické chyby ve vztahu k etnické diverzitě středoevropského prostoru. Měli bychom společně znovu promýšlet vlastní identity, vztah ke státu a zejména, co lidi jednoho území spojuje. Když to bude jenom etnicita, tak inkluzivní společnost zůstane iluzí.“
Konec EU?
Optimisté vidí v současné situaci šanci pro otevření diskuse o společné azylové politice Evropské unie a narovnání vztahů. Pesimisté věstí, že by to mohlo být téma, které zlomí evropské integraci vaz. „Gesta a symboly mají v tuto chvíli větší význam než hledání komplexního řešení, které není otázkou měsíců, ale spíš mnoha let,“ říká historik Dvořák s odkazem na malou ochotu středoevropských zemí podílet se na přijímání uprchlíků. „Jestliže státy ve střední Evropě, které samy mají bohatou zkušenost se solidaritou západu, aktuálně neprojevují vůli spolupracovat, může to během několika málo měsíců napáchat škody ve vzájemných vztazích, které složitě budujeme poslední čtvrt století.“
Vašečka vidí dobrou příležitost k novému definování pojmů a nastavení společných politik. „Otázkou však je, jestli jsme vůbec schopní se na něčem tak citlivém shodnout. Úvahy o evropském federalismu nejsou příliš populární. Ale Evropský projekt zůstal po roce 2005 někde v půli cesty a to je paradoxně nejhorší situace přinášející mnohá rozčarování u eurooptimistů i euroskeptiků. Je zřejmé, že se ocitáme na rozcestí, jestli se ještě víc semkneme a upevníme společnou pozici v globální konkurenci, anebo se vrátíme k národním státům, jak je známe z evropské minulosti. Bojím se, že jestli si budeme hrát na svých malých písečcích, můžeme postupně ztratit to, čím se aktuálně chlubíme – že Evropa stále ještě je ekonomicky, kvalitou života i intelektuálně na světové špičce.“
