Mezi městy Hasaka a Kámišlí na severovýchodě Sýrie leží Tell Arbid neboli „pahorek černého hada“. Jde o sídlištní pahorek, poblíž kterého začali v roce 2005 archeologové z filozofické fakulty zkoumat pozůstatky z pozdní doby kamenné.
„Kopali jsme tam jednu osadu z doby takzvané chaláfské kultury, kterou poprvé popsal už Max Mallowan, manžel Agathy Christie, která s ním na výzkumech na Předním východě také pracovala. Mallowan byl první, kdo zjistil stopy osídlení na Tell Arbidu,“ přiblížila nejvzdálenější archeologickou základnu odborníků z Masarykovy univerzity Inna Mateiciucová.
Když začali na Tellu Arbid Abyad pracovat, nebylo to nejlepší. Místo je totiž hodně zničené kvůli neustálému obdělávání. „Až v posledních dvou letech výzkumu jsme naší lokalitě konečně porozuměli a nakonec získaná data ukazují, že právě tato „nezkoumatelná“ místa jsou klíčem k počátku kultury chaláfské v tomto regionu. Vedle pozůstatků domu s veškerým inventářem ponechaným uvnitř jsme objevili také hliněné otisky pečetí, jedny z nejstarších v Mezopotámii,“ přiblížila nálezy Mateiciucová.
V místě pracovali archeologové a studenti zhruba pět let. V roce 2010 tam byli naposledy, protože v Sýrii vypukla občanská válka. Ještě před válečným konfliktem však panovala v Sýrii přísná pravidla pro archeology, vyvážet ze země se směly pouze informace, ne nálezy. Ty musely zůstat na místě. Výjimkou byly pouze vzorky určené pro další zkoumání v laboratoři.
„Mnohem bolestnější než ztráta výzkumné základny je ale pro nás fakt, že vesnice, poblíž které jsme pracovali, se úplně rozpadla. Podle zpráv, co máme, tam zůstala jen jediná rodina,“ řekl archeoložka. Vesnice je totiž jen několik kilometrů od míst, kde se intenzivně bojovalo. Důvody jejího opuštění jsou však i pragmatické. Boje totiž přerušily mimo jiné dodávky elektřiny, bez které se neobejdou čerpadla studní, a lidé se tak nedostanou k vodě, bez které se jednoduše neobejdou.
„Další rodiny, které tam žily, odešly do různých koutů světa. Někteří jsou v Iráku, jiní se vydali do Evropy. Rodina bývalého správce naší základny je v Německu, další pak ve Švédsku. Cestu absolvovali mimo jiné na člunech z Turecka na řecký ostrov Lesbos a cesta do Německa jim trvala asi 14 dní. Další se ale dostávali do Evropy i přes rok,“ přiblížila osudy syrských spolupracovníků Mateiciucová.
Snaží se svým známým pomoci a hledají i možnosti v Brně. „Na našem oboru Pravěké archeologie Předního východu se studenti od začátku učí arabsky, aby byli schopní se v zemích, kde zkoumáme, domluvit. Své znalosti arabštiny nyní zúročí také doma, neboť přes Diecézní charitu pomáhají jedné rodině, která přišla z válečné oblasti. Doučují jejich děti, které chodí do české školy, a ve volném čase je seznamují také s naší kulturou,“ doplnila Mateiciucová.
Není to však jediná praxe, kterou studenti mají. Kvůli terénnímu výzkumu jezdí mimo jiné na ostrovní Krétu, kde se zajímají o počátky tamního osídlení, ale i o to, jak místní lidé ještě nedávno dokázali hospodařit s nedostatkovou vodou.
„Podařilo se nám také navázat spolupráci s Yaleovou univerzitou ve Spojených státech, kam jezdíme se studenty zpracovávat archeologický materiál z výzkumů z doby, kdy se ještě mohly nálezy ze Sýrie vyvážet,“ uvedla archeoložka.
Studenti z filozofické fakulty vyjíždějí například také do Jordánska, Turecka, Iráku či Arménie. „Máme rozjednané možnosti dalšího výzkumu v této oblasti, ale situace je bezpečnostně pořád velmi nejistá. Připravili jsme nicméně nově akreditaci našeho oboru i v angličtině a doufáme, že se nám podaří v dalších letech přitáhnout studenty právě ze zemí Blízkého východu a přispět tak k tomu, aby sami mohli dál zkoumat svou vlastní historii,“ dodala.
