Celý kampus si prošel ještě před dokončením a dnes se mu znalosti jeho útrob hodí. František Truksa pracuje více než pět let jako instalatér pod Správou univerzitního kampusu Bohunice a s kolegy se stará o chod jeho severní části.
„Když jsem přišel poprvé do atria Ceitecu, tak jsem cítil výzvu. Těšil jsem se na to, že tady budu pracovat a seznamovat se s různými technologiemi a budu mít také kousek zásluhy na tom, aby to všechno dobře fungovalo,“ říká František Truksa.
Přestože je kampus poměrně nový, jsou technici neustále v pohybu a řeší různé závady. Denně nachodí či najezdí po budovách mnoho kilometrů. „Místnosti a jejich uspořádání si vybavím, když tam přijdu. Raději se proto jdu vždycky na závadu podívat a nespoléhám jen na plány. Abych byl rychlejší, jezdím v technické chodbě propojující všechny pavilony na kole,“ popisuje svůj způsob práce.
Technici řeší problémy, na které je lidé upozorní prostřednictvím elektronického systému hlášení závad nebo osobně, a dělají i pravidelnou údržbu. Nespraví ale úplně všechno, řada zařízení je totiž v záruční lhůtě nebo jsou hodně specifická. „Když se něco pokazí, musíme závadu lokalizovat a zamezit větším škodám. Kvůli tomu ale musíme vědět, co je kde v laboratořích, protože kdybychom třeba vypnuli vodu kvůli havárii na toaletě a zároveň odstavili přívod vody do nějakého přístroje, mohla by být škoda mnohem vyšší,“ přibližuje nesnadnou práci údržby Truksa.
Umět opravit závady podle něj nestačí. „Vše začíná kontaktem s uživatelem, s nímž si musíme umět vybudovat vztah. Důležité je pozdravit, usmát se. Máme totiž přístup do kanceláří a k zařízením, z nichž některá jsou hodně drahá, a potřebujeme si u lidí vybudovat důvěru,“ zdůrazňuje Truksa. Sám to rozhodně umí, lidé pracující v kampusu jej chválí za pomoc, upozorňování na závady a také zájem a pečlivost.
Nezaskočí ho ani cizinci, kterých je v kampusu už docela dost. I když neovládá angličtinu, mluví plynně německy a často se setká s pozitivní reakcí. „Pro některé je to mateřský jazyk a rádi si v něm popovídají,“ podotýká s úsměvem.
Ke studiu němčiny ho přivedla teta a jazyk si zdokonalil po revoluci, kdy vyrazil za prací do ciziny. „Měl jsem chuť poznat něco jiného, jiné lidi, posunout se v jazyce. Byl jsem ve Švýcarsku, Německu a Rakousku i ve Francii a moje přítelkyně mluví německy.“
Touhu po dobrodružství uspokojil nejen cestováním po Evropě. Před lety měl také příležitost podílet se na stavbě jachty, s níž pak absolvoval i několik zkušebních plaveb. „Jak se ale člověk blíží k padesátce, tak hledá spíš jistoty. Ty mi univerzita nabízí,“ říká Truksa.
Divoké nápady má ale pořád. Je totiž náruživý cyklista a přemýšlí například o tom, že by se vydal na kole z Brna až do Paříže. Někdy na něm jezdí i do Vídně, kde žije jeho přítelkyně, a pravidelně i do práce. Odkládá ho, jen když teploty klesnou pod nulu.
