Byla to chemikářka z gymnázia, která Čutu seznámila s antropologií. Věda, která studuje člověka ze všech možných úhlů, od skladby těla až po kulturní projevy, se mu zalíbila, protože spojovala jeho zájem o biologii a historii. Postupně se vydal cestou fyzické antropologie, s jejímiž základy seznamuje nové studenty už patnáct let.
Předstupuje před ně hned v prvních semestrech, které jsou podle něj v tomto oboru ty nejnáročnější. Svou roli v tom hraje to, jak je výuka antropologie na Přírodovědecké fakultě MU koncipovaná. „Ve světě i jinde v České republice je tendence obor už od počátku rozdělovat na sociokulturní a fyzickou sféru, náš ústav se je naopak snaží integrovat. Člověk není samostatná duše a samostatné tělo, a proto chceme znalosti propojovat. Pro studenty to ale znamená, že se musí seznámit se všemi součástmi antropologie, a to je velký objem znalostí,“ říká Martin Čuta.
Sám učí některé základní předměty, kromě anatomie jsou to i úvody do antropologie a metodické předměty, a vnímá, že většina středoškoláků se s takovým objemem informací, které musí v krátké době vstřebat, setká poprvé.
„Hlavně se snažím, abych studentům co nejméně bránil v přístupu k vědění. To znamená pochopit, co potřebují, a hledat různé cesty, jak jim probíranou látku co nejlépe ukázat a pomoci jim ji vstřebat,“ zdůrazňuje s tím, že jeho studenti také od začátku vědí, co je čeká v hodinách a při zkouškách. A co se očekává, že budou během semestru plnit oni sami.
Náročné je to určitě v anatomii. Přestože Čuta učí předmět nazvaný anatomie pro antropology, tak od té pro studenty lékařské fakulty se příliš neliší. Ještě on se ji učil společně s mediky. „Drobné rozdíly tam jsou, například pohybové ústrojí probíráme v některých oblastech o něco podrobněji, ale zase orgány a nervovou soustavu našim studentům zjednodušujeme.“
Přesto je to předmět, kde na přednáškách není moc prostoru pro velké ozvláštnění výuky. Antropolog to ale dohání v praktikách, kde si díky spolupráci s anatomickým ústavem mohou studenti vše důkladně „osahat“ a prohlédnout na preparátech. „Ze začátku je anatomie řada nesrozumitelných pojmů a nových struktur, které se prostě člověk musí naučit. Snažím se to studentům vysvětlovat s pomocí multimediálních a jiných pomůcek a také jim ukazuji různé formy učení, které jim mohou pomoci vše zvládnout.“
Naučit se to pro něj ale nebylo lehké. K tomu, jak dobře dnes učí, se musel propracovat. Říká o sobě, že je trémista, což je prý na výkladu poznat. Podle hodnocení od studentů to tak ale nevypadá, většinou jeho výklad oceňují a zdůrazňují, že je ochotný, vysvětluje látku i opakovaně a vychází jim vstříc. Zpětnou vazbu od studentů Čuta i prakticky využívá, nedávno třeba po konzultaci se studenty pozměnil své prezentace a soustředí se na to, aby od začátku věděli, co je v daném předmětu čeká a co se také čeká od nich.
Rád by se co nejvíc přiblížil ideálu učitele, který prosazoval zakladatel antropologického ústavu Vojtěch Suk. „Podle něj má být přednášející vždy připravený na sto procent a mluvit spatra, což pro mě bylo v prvních letech složité a bez poznámek jsem před studenty nešel. Ale propracovávám se k tomu a myslím, že pro studenty je to lepší,“ říká pedagog, který se ve své pedagogické práci inspiroval celou řadou svých učitelů.
Od výuky k výzkumu
Se studenty nepracuje jen ve výuce, ale snaží se je zatáhnout i do výzkumu. Hodně se zaměřuje na hodnocení stavby těla i souvislostí s výkonem. K tomu ho přivedl baseball, který hraje od dětství, a byl i národním reprezentantem v tomto sportu. „Jako antropologa mě na baseballu nejvíc zajímá, co sportovci pomáhá být úspěšný. Kromě talentu a tréninku je to totiž ve většině míčových sportů také fyzická predispozice, což ale právě u baseballu neplatí. Tam i u vrcholových hráčů vidíte, že jsou různě vysocí či mohutní,“ podotkl Čuta.
Kromě toho, jaké fyzické parametry mohou znamenat pro sportovce výhodu, se zabývá také vlivem opakované činnosti na člověka. I tady je baseball ideální, protože hodně zatěžuje především ramenní a loketní klouby.
Čuta se věnuje i zkoumání růstu a vývoje člověka. „Snad každý se někdy setkal s tabulkami, které říkají, jak by mělo být dítě vysoké v daném věku. Růst je ale hodně individuální záležitost nejen co do intenzity, ale i načasování. S kolegy se snažíme propagovat, aby se různé „průměry“ přestaly v této oblasti používat,“ přibližuje Čuta svou vědeckou práci.
Snaží se také odhalovat, co všechno má vliv na to, jak člověk nakonec vyroste. Kromě dědičnosti totiž mohou výšku ovlivnit i další faktory jako výživa, ale i prostředí, v němž se člověk pohybuje. „Ukazuje ale například, že právě strava a ekonomické podmínky nehrají zas tak velkou roli, jak se v minulosti myslelo. Mnohem víc náš růst ovlivňuje třeba to, mezi jakými vrstevníky se v průběhu života pohybujeme,“ dodal.
