Rozpoznat ubývání druhů nebo vlivy, které to způsobují, nejde bez znalostí toho, jaká je druhová rozmanitost v současné krajině. Botanici z Masarykovy univerzity se proto zaměřili na popis rostlinné biodiverzity v evropských lesích.
Tým více než tří desítek odborníků z 16 zemí, vedený botaniky z MUNI, porovnal data ze 73 tisíc lesních lokalit s geografickými informacemi, informacemi o využití krajiny a historickými proměnnými. Vědci zjistili, že na rostlinnou diverzitu mají vliv především přírodní podmínky, jako je nadmořská výška a členitost terénu, srážky, plocha lesů v okolí nebo třeba geologické podloží.
„Ze shromážděných podkladů jsme vytvořili statistické modely rostlinné diverzity, které jsme pak promítli do mapy a vytvořili přehled toho, kde v Evropě se vyskytují floristicky bohaté, a kde naopak chudé lesy,“ uvedl Martin Večeřa z ústavu botaniky a zoologie, hlavní autor studie zveřejněné v oborovém časopisu Journal of Biogeography.
Mapa diverzity evropských lesů naznačuje, které lesní oblasti našeho kontinentu jsou nejcennější z hlediska zachování rostlinné diverzity. Budou-li se tyto lesy měnit kvůli klimatickým změnám, může být ohrožena velká část evropské lesní flóry. Ochranářsky cenné však jsou i mnohé přirozené lesy s malým druhovým bohatstvím: sice v nich nenajdeme tolik různých druhů rostlin, ale mohou mezi nimi být rostliny vzácné, které se ve floristicky bohatších lesích nevyskytují.
Od vápencových Alp po suché Středomoří
Odborníci se zaměřili na výskyt cévnatých rostlin (mnohobuněčné zelené rostliny přizpůsobené životu na souši) v listnatých, jehličnatých a středomořských tvrdolistých lesích. Analýza ukázala, že počty druhů jsou vyšší v lesích v oblastech s kontinentálním klimatem, výskytem vápnitých hornin v podloží a územích blízkých refugiím jižně od Alp, což jsou místa, kde mnohé druhy lesních rostlin přežily dobu ledovou.
„Nejvíce druhů cévnatých rostlin v evropských lesích se vyskytuje v jižní a střední Evropě, zejména ve vápencových Alpách a na severu Dinárských hor, v podhůří rumunských Karpat nebo v některých pohořích na Slovensku. Naopak druhově nejchudší jsou nížinné oblasti severozápadní Evropy od západní Francie přes Britské ostrovy až po severní Německo,“ vysvětlil Večeřa.
Více druhů se v jihovýchodní Evropě vyskytuje podle odborníků proto, že v tamních kontinentálních oblastech jsou během vegetačního období vyšší teploty, takže rostliny mají dostatečný přísun energie a může jich tam žít více. Zároveň sem místy zasahuje lesostep, takže se celkový počet druhů v lesích může rozšířit i o ty, které jsou typické hlavně pro stepní trávníky.
Jehličnaté lesy jsou zase druhově bohatší v oblastech, kde tvoří geologické podloží vápenec a jemu podobné horniny. „Jsou to třeba oblasti severních Alp nebo slovenská Velká Fatra, kde se nacházejí jedny z druhově nejbohatších lesů Evropy,“ podotkl rostlinný ekolog. Vápnité horniny totiž poskytují více vápníku důležitého pro minerální výživu rostlin, urychlují koloběh dusíku, dobře odvádějí vodu a snadno se prohřívají, což vyhovuje většímu množství cévnatých rostlin než podmínky na kyselých půdách.
Ve Středomoří jsou pak lesy adaptované na mírné vlhké zimy a horká suchá léta, a proto v nich převládají neopadavé dřeviny často s tvrdými kožovitými listy, které je chrání před ztrátou vody v létě. Tyto typy lesů jsou druhově nejbohatší v západním Řecku nebo na Sicílii, kde jsou hodně řídké a často se v nich tedy vyskytují i rostliny typické pro nelesní stanoviště.
