Výstavu o tamějším uprchlickém a internačním táboře proto teď vozí po školách muzeologové z Filozofické fakulty MU. A sklízí úspěch. Mají zamluvené termíny až do konce školního roku.
Kdo zná Svatobořice, ať zvedne ruku. Takovou větou vítají už několik týdnů muzeologové z Filozofické fakulty MU žáky základních a středních škol po jižní Moravě. Když se nějaká ruka zvedne, je to spíš výjimka, takže tím spíš dává smysl to, co aktuálně dělají. Učitelé muzeologie a jejich studenti totiž vymysleli výstavnický projekt s doprovodným vzdělávacím programem, jehož prostřednictvím přibližují pohnutou a rychle se měnící historii tábora ve Svatobořicích na Kyjovsku, kde bydleli uprchlíci a byli vězněni lidé. Dnes o něm skoro nikdo kromě místních nic neví, přitom v jeho dějinách se zrcadlí všechny válečné konflikty a politické změny první poloviny 20. století.
Příprava výstavy jako praxe pro studenty
U zrodu projektu stál slovenský profesor historie Pavol Tišliar, který začal před třemi lety učit na Filozofické fakultě MU teorii a praxi muzejního výstavnictví a také realizaci výstav. „Ze Slovenska jsem byl zvyklý, že když si přípravu výstavy studenti zkoušeli v praxi, chtěli jsme, aby to vždycky mělo nějaký přesah, takže jsme do realizace zaangažovali školy nebo knihovny. Stejně jsem to chtěl dělat i tady v Česku,“ líčí odborník, který jinak působí na Univerzitě Komenského v Bratislavě.
Když se snažil najít vhodné téma, vzpomněl si na svůj starší projekt o migračních procesech na Slovensku. Při hledání podkladů totiž někdy v roce 2011 narazil na zmínky o svatobořickém táboře, který v jedné svojí etapě sloužil jako zdravotnická vystěhovalecká stanice.
„Když jsem dohledával další informace, zjistil jsem dokonce, že je na místě památník, ale kupodivu věnovaný úplně jinému období. Týkalo se doby mezi lety 1942-45, kdy byl na místě internační tábor,“ líčí Tišliar, který spolu s kolegy a studenty postupně rozkryl a popsal celou barvitou historii místa. Společně jí pak dali podobu putovní výstavy a prezentací v hodinách dějepisu a občanské výchovy na základních a středních školách.
„Po tom, co jsme získali všechny informace, jsme si říkali, že materiálu je moc a je to spíš na několik výstav. Nakonec jsme si ale řekli, že uděláme nejdřív jednu velkou přehledovou, abychom tím pomohli i lidem ve Svatobořicích, a postupně se k tématu budeme po částech vracet s dalšími generacemi studentů,“ přibližuje Tišliar. Studenti v celém procesu mají důležitou roli. Sháněli informace a podklady, výstavu za pomoci peněz z univerzitního grantu vytvořili a ze začátku také přímo na školách instalovali a lektorovali v programu.
Dotýkají se přitom všech období existence svatobořického tábora. Vzniknul v roce 1914, kdy bylo potřeba někam umístit převážně židovské uprchlíky z bývalé rakouské korunní země Haliče. Jako vhodné se ukázaly právě pozemky kousek od Kyjova, kde byly tehdy postaveny první dřevěné obytné boudy. Uprchlíci z tohoto konfliktu v nich pobývali do konce první světové války.
Následně měl tábor ztratit smysl, ale nový se našel, když se v Brně v roce 1919 hledalo umístění pro čerstvě ustanovenou Masarykovu univerzitu. Škola potřebovala budovy v centru města, a tak dostala prostory chorobince a chudobince v ulicích Arne Nováka a Kotlářská a obě tyto instituce se přesunuly právě do Svatobořic, kde sídlily až do roku 1935. Postupně se přidala četnická a revizní zdravotní stanice a změny přišly i s dalšími politickými událostmi.
Po mnichovské krizi a odsunu ze Sudet sem přišli například uprchlíci z Rakouska nebo právě lidé, kteří ztratili bydlení v Sudetech. A po smrti říšského protektora Reinharda Heydricha zde byli internováni příbuzní atentátníků nebo československých vojáků bojujících v zahraničí. „Tehdy nešlo o klasický koncentrační nebo vyhlazovací tábor. Lidé zde spíš byli jako rukojmí, aby se jejich příbuzní o žádný další takový útok nepokusili,“ podotýká Tišliar. Podle jeho vyprávění nahradili následně válečné zajatce Němci neschopní odsunu po válce. Poslední etapu představoval konec 40. let, kdy sem mířili uprchlíci z Řecka, které Československo přijalo po té, co v zemi skončila občanská válka.
K výstavě i program do výuky
Všechno tohle přibližují panely výstavy, která se nejdřív prezentovala v samotných Svatobořicích a teď už cestuje po školách na jižní Moravě. Muzeologové s ní zaujali natolik, že mají plán dvoutýdenních intervalů zaplněný až do konce tohoto školního roku. Nabízí k ní totiž i program do výuky – přijíždí s takzvaným muzejním kufříkem, který obsahuje podklady pro žáky i učitele, kteří si tak dějiny místa a jeho prostřednictvím i velké části Evropy sami osahají.
„Uvnitř jsou mimo jiné čtyři jutové pytlíky, které obsahují kopie archivních dokumentů a fotografie i předměty, které historii ilustrují. Například četnickou čepici, takzvanou brigadýrku, nebo klobouk s pejzy, což je odkaz na židy, kteří do Svatobořic přišli za první světové války,“ popisuje Monika Mažárová, která měla výrobu kufříku se studenty na starost. Má s tím spoustu zkušeností, mimo práce pro filozofickou fakultu je zaměstnaná ve znojemském muzeu.
Kufřík obsahuje i jednu nečekanou součást. Jsou v ní jehlice a vlna na pletení. Každá škola má s jejich pomocí přidat svůj kousek do budoucí šály, která bude poukazovat na to, do kolika hlav už se historie tábora vryla.
Hlavní jsou ale materiály, s jejichž pomocí studenti ve třídách po skupinách studují jednotlivé etapy dějin Svatobořic a pak si je mezi sebou navzájem prezentují. „Je na nich znát, že je to forma výuky, na kterou nejsou zvyklí. Práce s předměty je pro ně výzva, ale o to větší efekt to má, protože postupují v podstatě badatelskou formou,“ zdůvodňuje Mažárová volbu kufříku jako učební pomůcky.
