MU podobně jako ostatní univerzity musela zrušit kvůli epidemii klasické pořádání akademických ceremoniálů. Jak jste tuto skutečnost vnímal?
Jako člověk, který má tyto ceremoniály na univerzitě na starost, mi to bylo samozřejmě líto. Možná existují studenti i akademici, kteří považují tyto akce za jakési ozdoby, bez nichž je možné žít. Jistě. Je možné přežívat dlouhodobě bez oslav i v našem osobním a rodinném životě, ale není to ono. Jsem velkým ctitelem antropologie a psychologie, respektive těch jejich směrů, které přemýšlejí o významu rituálů a přechodových momentů. Například promoce, od bakalářských přes magisterské, doktorské až po docentské, mají i značnou sociální roli – je to setkání generací, příležitost přemýšlet o minulosti i budoucnosti, o novém uspořádání života. Pandemie nás v tomto všechny velice omezila, museli jsme redukovat nebo úplně zrušit většinu společenských akcí. Distančním způsobem lze jaksi vyučovat, ale pořádat online akce založené na osobním setkání je opravdu jejich slabá náhrada.
Jak jste se s (ne)pořádáním ceremoniálů vyrovnali? Přinesla epidemie do této agendy něco nového?
V rámci ceremoniálů a kulturních akcí jde nejen o obsah nějakého sdělení, ale také o setkávání, o neoficiální pohovory, o prožitek atmosféry. Bohužel i zde jsme přikročili k distanční formě – k přenosu projevů a přednášek, ke streamování koncertů, k virtuálním výstavám, například v Mendelově muzeu nebo v Univerzitním centru v Telči. Obecně se dá říci, že členové univerzitní obce museli zatnout zuby a přežít bez celé řady akcí, zejména akademických ceremoniálů. Vzali jsme na MU velmi vážně fakt, že se musíme chovat zodpovědně, a i v různých těch rozvolňovacích vlnách jsme byli velmi opatrní. Myslím, že se nám to vyplatilo.
Máte v péči Vědeckou radu MU. Jaké změny přinesl covid tomuto univerzitnímu orgánu?
Na jaře minulého roku jsme zasedání vědecké rady zrušili, začali jsme na podzim v takové hybridní formě, kterou zatím držíme. Prezenčně je přítomen pan rektor, prorektor, uchazeč, předseda komise a techničtí pracovníci, ostatní jsou u svých počítačů. Má to samozřejmě nevýhody, ale také řadu výhod. Nemusíme řešit kvórum, účast je skoro zaručená. Také se stihne mnohem více řízení a další agendy. Jsem zvědav, jak to bude v dalším období. Řekl bych, že i když se dostaneme z koronavirového sevření, tak vědecké rady v tomto formátu alespoň zčásti zůstanou. Odhaduji to tak půl na půl. Na podzim bych byl rád, kdyby alespoň jedna rada mohla proběhnout prezenčně, chtěli bychom ukázat členům kampus, Simulační centrum, umělecké dílo Stanislava Kolíbala a podobně.
Na MU se začíná mluvit o vzniku takzvaného Kulturního centra. Co si pod tímto pojmem představit?
Mým záměrem bylo především dát více dohromady instituce, které na univerzitě již dlouho existují – MUNIPRESS, Mendelovo muzeum, Univerzitní centrum Telč, Archiv a Univerzitní kino Scala. To se podařilo vlastně i díky covidu, protože se začali reprezentanti těchto institucí pravidelně scházet online, čemuž pomohly i dvě akce – jarní Masarykovy dny a podzimní Mendelovy dny. Na těchto událostech jsme si vyzkoušeli vzájemnou spolupráci a poznali jsme se blíže i lidsky. To, co se podařilo, beru spíše jako začátek. Mnoho úkolů je ještě před námi – přicházejí různé podněty zvenku i zevnitř. Univerzita má například už slušnou sbírku nejen archivních dokumentů, ale i uměleckých předmětů, s nimiž by bylo dobré více pracovat. Nebo podněty zvenčí: pořádání hudebních pořadů, různých konferencí, akcí ve spolupráci s městem Brnem a Jihomoravským krajem, s brněnskou filharmonií a dalšími institucemi. Kultura, tedy ve standardním režimu, je jako nafukovací balón a na univerzitě je plno kreativních lidí. Takže nyní jsem ve fázi hledání nějakého institucionálního a finančního ukotvení, v němž by se mohla kultura na MU rozvinout do plnosti a krásy.
V březnu si Univerzitní centrum Telč (UCT) připomnělo krásné výročí deseti let od vzniku? Kam se podle vás za těch deset let posunulo?
Telč je z mého pohledu také na jakési křižovatce. Máme nádhernou budovu, nově opravenou a vybavenou pro výuku a pobyt studentů i akademiků. Mimochodem, univerzitní centrum se nachází v budově jezuitské třetí probace, tedy v budově s naprosto jedinečným geniem loci. Leccos se v Telči za posledních deset let podařilo, ale nyní hledáme náplň pro stabilnější využití. Bylo by výborné, kdyby z jednotlivých fakult přišli akademici i se svými studenty s nápady, co by se dalo v UCT uskutečnit – představuji si například opakované studentské pobyty či letní školy s nějakými atraktivními tématy. V přípravě je uměleckohistorický kurz s mezinárodními konferencemi, posunula se spolupráce s městem ohledně společně sdílené knihovny, připravuje se výstava Míly Doležalové a podobně. Velice rád bych ve spolupráci s Krajem Vysočina připravil nějaké programy pro střední a základní školy, které by se mohly seznámit nenásilným způsobem s univerzitní nabídkou. Pokračovat bude rozhodně i spolupráce s rakouskými partnery, s univerzitou v Kremži. Nelze bohužel eliminovat problém vzdálenosti Telče od Brna, ale můžeme zatraktivnit nabídku MU pro univerzitní kurzy, programy a letní školy.
Svoji tradici si již získávají i Masarykovy dny, které jsou na MU jako jedna z událostí velice krátce?
Instituce žijí myšlenkami, na kterých vznikly. Pro MU tedy platí, že by se měla vracet k osobnosti a dílu Tomáše G. Masaryka, k jeho ideovému a etickému dědictví, a to různým způsobem. To se podařilo poprvé a do jisté míry i podruhé. Zahraniční i domácí odborníci mluvili o Masarykově odkazu, probrali jsme různé Masarykovy rodinné příslušníky, kolegy i odpůrce, podařilo se vydat knížku vzpomínek na TGM od Karla Engliše, nahráli jsme Masarykovy texty, pořádali koncerty. Spolupracujeme s dalšími institucemi, například s Masarykovým ústavem a archivem AV ČR. Myslím, že jde nejen o to, aby se jednou za rok Masaryk na „své“ univerzitě připomínal. V jistém smyslu by se měla univerzita držet masarykovských standardů pořád. Jednou za rok si ale vždycky můžeme slíbit, že Masaryka bereme velice vážně, i když někdy kriticky.
Do vaší gesce patří také Mendelovo muzeum, které se s jistotou bude podílet na výročí J. G. Mendela v roce 2022?
Johann Gregor Mendel je vedle Masaryka další významnou osobností, kterou nemůže univerzita opominout, už proto, že Mendelovo muzeum sídlí v areálu augustiniánského kláštera na Starém Brně, kde Mendel žil, bádal a působil jako opat. To sice ještě Masarykova univerzita neexistovala, ale dnes víme, že přírodověda i další vědecké obory se na Moravě začaly rozvíjet právě na tomto místě, kde univerzita působí. A máte pravdu, rok 2022 představuje i pro univerzitu velkou výzvu, chystáme velkou mezinárodní genetickou konferenci, na kterou by měli přijet význační vědci, a současně s tím bychom chtěli vytvořit novou výstavu, na kterou by tito světoví odborníci mohli zavítat.
MU je díky svým špičkovým pracovištím místem, kde je možné spojit mendelovské počátky s explozivním aktuálním genetickým vývojem, to je myslím cesta pro muzeum. Nechceme ani zapomenout na propagaci vědy – muzeum pořádá různé programy pro děti a studenty základních a středních škol, to je další perspektivní směr vývoje.
Nakladatelství MUNIPRESS se stále více etabluje, dokonce získalo v uplynulých týdnech významnou cenu.
Asi máte na mysli začlenění publikací našeho univerzitního nakladatelství do databází Scopus a WoS. Ano, to je velký průlom. Myslím, že to pomůže univerzitě jako celku a také zatraktivní domácí nakladatelství pro naše vědce. Žijeme ale v době, kdy se velmi cení články a další výstupy v cizích jazycích a zahraničních nakladatelstvích; v tom je jisté napětí. Tomu bych rád čelil také nasměrováním MUNIPRESSU na oblast popularizační – v tomto smyslu bych podpořil edici Munice, která slouží k uchopení složitých otázek jednodušší a přitom zajímavou formou. Přál bych si také, aby na MU vznikaly knížky v angličtině, které budou zpřístupňovat specificky české problémy zahraničním institucím a zájemcům o univerzitní život ve střední Evropě, učebnice atd.
Epidemická situace je určitě velkou výzvou pro Centrum rozvoje pedagogických kompetencí (CERPEK). Online výuka má budoucnost?
CERPEK není jen o online výuce, zaměřuje se na rozvoj pedagogických kompetencí na univerzitě. V současnosti samozřejmě online forma získala novou dimenzi a důležitost. Nyní se snažíme vytipovat cílové skupiny, které potřebují pomocnou ruku, například začínající učitelé, kteří se potřebují zdokonalit. Máme ale i kurzy pro doktorandy, kteří se také zapojují do výuky. Obecně by se dalo říci, že se na univerzitě stále setkávám s myšlenkou, že člověk prostě buď pedagogický talent má, nebo nemá, a že s tím nikdo nic neudělá. CERPEK je důkazem, že sice talent hraje svou úlohu, ale všichni se máme co učit, mladí i staří. Já už se třeba řadím k té druhé skupině a cítím, jak u mne začínají převládat stereotypy. Tak se do tohoto centra sám přihlásím.
Co se vlastně skrývá pod zkratkou HR Award?
HRA, jak tomu rád říkám, je de facto ocenění Evropské komise, které souvisí s kvalitou personální politiky – s výběrovými řízeními, s rovností příležitostí, s péčí o zaměstnance. Je výborné, že toto ocenění už získala většina fakult a vysokoškolských ústavů na MU. Já osobně vnímám HRA jako nástroj, který může standardizovat personalistiku na jednotlivých fakultách i celé univerzitě – tedy standardizovat ve srovnání se Západem, s nímž se musíme poměřovat. HRA má také praktickou stránku – umožňuje získávat důležité projekty. Nechtěl bych ale být jen pragmatikem – když se HRA dobře zahraje, řečeno s nadsázkou, může univerzita získat po všech stránkách.
Na jaké knize momentálně pracujete, případně jaké téma vás oslovuje a nenechává klidným?
Ve spolupráci s kolegou Jiřím Sukem připravuji k vydání knihu Dobrodružství historické interpretace, což je soubor esejů o tom, jak různě vznikají historické publikace. Napsal jsem do ní malou úvahu, jak vznikala má biografie Ria Preisnera, českého germanisty a konzervativního myslitele. A po pravdě řečeno, už nějakou dobu mi nedá spát kanadský klinický psycholog Jordan Peterson. Přemýšlím o tom, že bych uspořádal českou interdisciplinární debatu o tomto „mediálním fenoménu“, který aspiruje na roli, kterou v evropské i severoamerické kultuře sehráli Sigmund Freud a Carl Gustav Jung. Uvidíme, zda se to podaří.
Jiří Hanuš je profesorem obecných dějin Historického ústavu FF MU. Orientuje se zejména na dějiny křesťanství, kulturní dějiny 19. a 20. století, dějiny univerzit, historiografii. Je členem redakční rady revue Kontexty. Doporučená publikace: Idea univerzity z české perspektivy/The idea of a university from a Czech pespective. Rozhovory s Jiřím Hanušem. Masarykova univerzita, Brno 2021.