S panem profesorem jsem se poprvé potkal v zimě roku 1986. Byl jsem tehdy ve čtvrtém ročníku gymnázia, namáhavě jsem se rozhodoval, jaký obor se pokusím po maturitě vystudovat, a směřovalo to k fyzice. Mojí prarodiče se kdysi přátelili s rodinou tchána pana profesora a později se seznámili i s ním osobně, a tak mi babička domluvila setkání na přírodovědecké fakultě. Odehrálo se v laboratoři mezi pamětníky známé jako „laboratoř L“. Dosud si vzpomínám na její atmosféru, přítmí a impozantní sestavy přístrojů. Rozhovor se točil kolem experimentálního charakteru fyziky a pomohl mi překonat strach, který jsem tehdy z experimentování měl. Během studia mně pan profesor několikrát pomohl zorientovat se v poměrech na brněnské fyzice, i díky jeho radám, za které jsem mu velice vděčný, jsem si vybral své zaměření.
Vzpomínám na jeho počínání v době sametové revoluce, zejména na jeho odvahu – připomínám, že mezi učiteli byla dlouho po 17. listopadu 1989 rozšířena obava z represí – a na jeho přirozenou autoritu, se kterou vedl Občanské fórum na fakultě. Jeden ze ,,studentských vůdců“, kněz a biolog Marek Vácha, mi nedávno vykládal o porozumění, které mezi ním a panem profesorem panovalo.
Vybavuje se mi také debata o univerzitním vzdělávání v ČR, která se odehrála někdy po roce 2000 a týkala se tehdy probíhajících reforem. S obdivem vzpomínám na jeho způsob argumentace, velmi přirozený a přesvědčivý, s jednoduchými argumenty založenými na zdravém rozumu, které sypal z rukávu.
V minulých deseti letech se pan profesor stále intenzivně zajímal o dění ve fyzice, na fakultě, na univerzitě. S nadšením sledoval možnosti laboratoře CEITEC Nano. Navštěvoval semináře našeho ústavu a zapojoval se do diskusí –k referátům jsme se často v rozhovorech vraceli i v následujících dnech. Povzbuzoval mladší kolegy v jejich snažení. Vývoj na fakultě a na univerzitě pozoroval bedlivě, občas s obavami, vždy však s nadějí.
S vděčností vzpomínám.
Dominik Munzar
