O to víc si Josef Menšík z Ekonomicko-správní fakulty MU cení toho, že na druhé pamětní bankovce České národní banky je vyobrazen právě jeho portrét.
Výjimečnost Karla Engliše přitom tkví i v tom, že si během celého života stál pevně za svými názory a neměnil je ani během německé okupace a po válce. I když se za první republiky pohyboval v nejvyšších politických, ekonomických a společenských kruzích, konec života strávil nuceně v malém domku v rodné Hrabyni u Opavy.
Karel Engliš při studiu na právnické fakultě české KarloFerdinandovy univerzity v Praze navštěvoval přednášky profesora Albína Bráfa. Čím ho Bráf nejvíc ovlivnil?
Nebyly to jen standardní přednášky, ale rovněž proslulé Bráfovy semináře, které mladý Engliš navštěvoval. Vliv Bráfa na Engliše byl obrovský. Bráf v Englišovi především zažehl zájem o teoretickou ekonomii a o vědeckou dráhu vůbec. V zaměření své teorie Engliš z Bráfa v mnohém vycházel – jak snahou propojovat metodologický přístup blízký pojetí rakouské ekonomické školy s otázkami institucionálního nastavení ekonomického systému, tak ve své orientaci na fundamentální otázky filozofie a metodologie ekonomie, tedy jaký je původ, podstata a limity ekonomického poznání. Bráf navíc pomohl Englišovi k jeho prvnímu zaměstnání v Zemském statistickém úřadě pro Království české.
Engliš je známý především jako ekonom – národohospodář. Jakým tématům se v rámci ekonomie věnoval?
Englišův záběr byl velmi široký. Jakožto pedagog Engliš usiloval o jednotící výklad základních témat teoretické ekonomie včetně úvodu do ekonomické a finanční organizace a institucí. Tato témata jsou obsažena už v jeho více než 600stránkové „příručce“ Národní hospodářství z roku 1924, a především pak systematicky zpracována v jeho vrcholném ekonomickém díle s názvem Soustava národního hospodářství z roku 1938, které má 1 600 stran. Jedná se v podstatě o samostatný, kompletní kurz ekonomie, navíc originálně připravený v českém jazyce. Pokud by se dějiny po 2. světové válce vyvíjely jinak, mohli jsme mít v našich zemích silnou ekonomickou tradici vycházející právě z jednotícího základu Englišova systému. Historie se však odvíjela jinak.
Ohledně dílčích témat, kterým se Engliš věnoval nejvýrazněji, jde určitě o otázky monetární ekonomie a pak filozofie a metodologie ekonomie. První Englišova kniha věnovaná teoretické ekonomii z roku 1918 se jmenuje prostě: Peníze. Otázkami teorie peněz, cenové hladiny, monetární politiky, vlivu peněz na reálné ekonomické procesy i teorie krizí se pak Engliš zabýval celoživotně. A nejen teoreticky. Své znalosti zúročil a prohloubil jako úspěšný ministr financí v šesti různých vládách první republiky a následně i jako poslední předválečný guvernér Národní banky Československé.
Vedle Karla Engliše byl další významnou osobností československé měnové politiky i Alois Rašín. Jejich názory na měnovou politiku se ale lišily, v čem přesně?
Ano, to je pravda. Šlo zejména o jejich spor o nastavení české koruny po první světové válce. Na rozdíl od Rašína, který usiloval o silnou zlatou korunu – o zhodnocení koruny a její navázání na zlato, byl Engliš zastáncem méně dramatické „nápravy měny“. Ne že by podporoval inflaci, to v žádném případě, nebyl ale ani příznivcem zbytečné deflace. V podstatě tak zastával moderní přístup stabilní cenové hladiny. O stabilní měnu šlo i Rašínovi, jenže ten toho chtěl dosáhnout fixním propojením peněz s drahým kovem. Engliš přemýšlel spíše o vztahu dostupné kupní síly a množství statků v ekonomice. Jejich polemiky mají něco společného s rozdílem pojetí mezi takzvanou kvantitativní teorií peněz a důchodovou teorií peněz. To jsou ovšem odborné spory, které k profesi ekonomů patří.
Jinak se však Engliš s Rašínem vzájemně respektovali a uznávali, oba byli velkými osobnostmi a oba si v životě pro své názory zažili mnohé. Rašín, odpůrce rakousko-uherské monarchie, se stal za první světové války politickým vězněm. Byl odsouzen na smrt a po nástupu nového panovníka na trůn mu byl trest snížen na 10 let. Svou stěžejní teoretickou práci Národní hospodářství sepsal Rašín právě v rakouském vězení. Jeho život pak skončil tragicky v roce 1923, kdy jej pro jeho politické názory zastřelil mladý anarchokomunista.
Za svoje názory ve svém životě trpěl i Karel Engliš. Než se ale dostaneme k jeho osudu, vraťme se ještě na chvíli zpět k jeho teoretickým přínosům. Zmínil jste, že se více zabýval i oblastí filozofie a metodologie ekonomie.
Zde leží zřejmě také Englišův největší originální přínos. Jeho pečlivé a systematické zdůvodňování základů tvorby poznatků ekonomické teorie vedlo k jeho teleologické metodě, kdy se ekonomické jevy zdůvodňují prostřednictvím řetězců prostředků a účelů. Silné filozoficko-metodologické založení je příznačné pro Englišovo ekonomické učení už od jeho počátků. A je také důvodem, proč byl citován i takovými významnými ekonomy, jako byl například pozdější nositel Nobelovy ceny Friedrich August von Hayek.
Englišův zájem o systematizaci a ucelení způsobů, jakými se lidé dobírají svých vědeckých poznatků, jej pak přivedl k obecně filozofické problematice teorie poznání. Své životní filozofické dílo Velká logika, systematizující jeho přístup, psal Engliš během pohnutých let druhé světové války. Mělo se jednat o nejrozsáhlejší filozofické dílo v českém jazyce, v aktuální edici má okolo 2 700 stran. Počátkem roku 1948 byla v tiskárně dokončena příprava jeho sazby, vyjít tehdy ale nakonec nemohlo.
Jaký byl osud Karla Engliše po skončení druhé světové války?
K tomu je dobré připomenout Englišovu osobnost a jeho vnitřní názorovou a hodnotovou integritu. O Englišovi je známo, že když nesouhlasil s celkovou politikou vlády, které byl členem, nebo když mu nebylo umožněno vykonávat svůj program tak, jak považoval za nutné, prostě bez delšího rozmýšlení zažádal o uvolnění ze své pozice – podával demisi. Prezident Masaryk se pak často snažil Englišovi demisi rozmluvit, a ne vždy ji také skutečně přijal. A pokud ano, většinou byla spojena s vřelým poděkováním Englišovi za vykonanou práci, jako například na vzkazu z roku 1921, kde pan prezident ve své odpovědi půvabnou češtinou sdělil: „Pochopuji důvody Vaší žádosti a přijímám tentokrát demisi.“ Engliš si stál za svými názory a odmítal se pokořit i pokud by to mělo znamenat osobní újmu. Na rozdíl od některých jiných českých ekonomů, kteří v době německé okupace zařadili do svého výkladu chválu centrálně řízené ekonomiky, jakou tehdy provozovalo nacistické Německo, zůstal Engliš během války raději v ústraní, než aby musel přednášet něco, s čím nesouhlasil. Nejinak se choval po konci druhé světové války, kdy byla střední Evropa pod vojenskou mocí Rudé armády a pod politickým vlivem Sovětského svazu.
Co se tehdy přesně stalo?
Pokud jde o politické pozice, byl Engliš, spolu s dalšími představiteli demokratické první republiky, odstaven na vedlejší kolej. Ministrem financí byl zástupce komunistů a k otázkám poválečné nápravy měny, kterým Engliš v celé zemi rozuměl nejlépe jak teoreticky, tak s nimi měl i největší zkušenosti praktické, nebyl ani přizván na konzultaci.
Svou autoritu si ale zachovával v akademickém světě. A když byl v dubnu roku 1947 oceňován čestným doktorátem na Masarykově univerzitě, pronesl odvážnou řeč, kde se vyslovil nejen proti státní centralizaci hospodářství, ale prorocky poznamenal, že „stát ovládající hospodářství chce ovládati i ducha národa“ a že „kolektivisování vědecké práce a její řízení, a nakonec usměrňování, uniformování a dogmatisování“ je „cesta od svobodné myšlenky k dogmatům“.
Reakce komunistického tisku a představitelů na sebe nenechala dlouho čekat. Útoky na jeho osobu ještě zesílily, když byl v listopadu 1947 jednomyslně zvolen rektorem Univerzity Karlovy. Ministr informací Kopecký nejprve v plamenném projevu ke studentům v prosinci 1947 označil Engliše za pochybného reprezentanta univerzity. No a pouhý den po komunistickém převratu, 26. 2. 1948, pak přišli za rektorem Englišem zástupci „studentského akčního výboru“ s výzvou, aby se přihlásil k politice Gottwaldovy vlády. Karel Engliš rezignoval na svůj rektorský post následujícího dne.
Jeho útrapy neskončily, v roce 1950 byl zbaven profesorské pozice a v roce 1952 dostal příkaz vystěhovat se z Prahy. Engliš, zvyklý pohybovat se za první republiky v nejvyšších politických, ekonomických a společenských kruzích, strávil konec života v malém domku v rodné Hrabyni u Opavy.
Takže důvody, proč po válce nemohlo vyjít dílo Velká logika, byly politické.
Přesně tak. Již připravená sazba tisíců stran Velké logiky byla prostě v březnu 1948 rozmetána, a hotovo. Zdálo se, že je toto dílo navždy ztraceno. Naštěstí se teď podařilo v archivech náhodou objevit připravené podklady původního zadání pro tiskárnu a nakladatelství Masarykovy univerzity tak mohlo v minulém roce životní filozofické dílo Karla Engliše konečně vydat. Byl tak splacen velký společenský dluh nejen vůči našemu prvnímu rektorovi, ale především vůči jedné z velkých osobností našich moderních dějin. Karel Engliš se významně podílel nejen na založení naší univerzity, ale svým dílem také přispěl k budování a fungování celé naší republiky v jejích počátcích. Navíc se jedná i o osobnost výjimečnou svojí názorovou integritou, dlouhou dobu neprávem pronásledovanou a opomíjenou. Je velmi dobře, když se lidé takového formátu dnes připomínají.
