Maija Mäkinen působí na jedné z nejlepších vysokých škol ve Finsku - JAMK University of Applied Sciences v Jyväskylä. Škola připravuje budoucí učitele středních odborných škol a speciální pedagogy. Stejné oblasti se nyní věnovala i v týmu odborníků Institutu výzkumu inkluzivního vzdělávání na pedagogické fakultě. České spolupracovnice a spolupracovníky i Brno v rozhovoru pro Magazín M pochválila: „Brno je moc krásné, lidé přátelští. Ale především mě baví spolupracovat s kolegy na Masarykově univerzitě.“
Čím se ve svém profesním životě zabýváte?
Už od roku 2000 pracuji na JAMK University of Applied Sciences a nyní na jaře jdu do důchodu. Mým oborem je vzdělávání učitelů v oblasti speciálních potřeb a inkluze, včetně předškolního a dalšího vzdělávání, výzkumu a domácích a mezinárodních projektů.
S kým a na jakém tématu spolupracujete na pedagogické fakultě?
Mezinárodní spolupráce často začíná osobními kontakty. Mým prvním kontaktem s vaší univerzitou se stala Zita Nováková, která navštívila Finsko kvůli doktorandskému studiu na začátku roku 2000. Studentské výměny ve Finsku absolvovali také Helena Vaďurová a Karel Pančocha. I Věra Vojtová, která dlouhodobě velmi aktivně rozvíjí program Erasmus Student and Teacher Exchange. Masarykovu univerzitu jsem pak také několikrát navštívila se svými studenty učitelství. Výměna studentů a učitelů v rámci programu Erasmus probíhá již dlouhou dobu. Společně jsme během let vyvinuli a realizovali některé online kurzy inkluzivního vzdělávání, případně online přednášky pro studenty obou univerzit. Velmi aktivně jsme se také zapojovali do mezinárodních projektů. Spolupráce a její začátky jsou prostě o setkávání s lidmi, rozhovorech a připravenosti být otevření možnostem.
Co si myslíte o systému vzdělávání v České republice?
O českém školství toho moc říct nemohu, ale zdá se mi, že je podobné systémům v jiných evropských zemích. Co jsem v České republice vypozorovala, je fakt, že učitelé jsou velmi oddaní své práci. Jsou velmi komunikativní a nadšení pro výuku i žáky.
Pokud jde o můj obor inkluzivní vzdělávání, trend je stejný: všichni v Evropě jsme s ním teprve na začátku. Často je chápáno jako záležitost umístění žáků, ale vyžaduje mnohem více opatření, pokud jde o legislativu, strukturu školy, vzdělávání učitelů, roli učitelů nebo pomocný personál. Například nesoulad v inkluzivním vzdělávání způsobuje, že všechny žáky se speciálními potřebami nelze zařadit do stejné kategorie - těžká mentální postižení potřebují ve školách jiná opatření, než potřebují žáci, kteří mají problémy s pozorností. Spolupráce v rámci univerzit a dalších odborníků v mezinárodním kontextu zvyšuje porozumění v oblasti inkluzivního vzdělávání i počet potřebných reakcí. Proto je tato spolupráce velmi cenná a přínosná pro obě univerzity.
Můžete české školství porovnat v kvalitě s finským systémem?
O kvalitě finského školství se hodně diskutuje. Rozdíl Finska a dalších skandinávských zemí ve srovnání s jinými evropskými zeměmi spočívá v tom, že vzdělání je zrcadlem společnosti. My ve Skandinávii jsme spíše neformální. Vztah mezi žákem a učitelem je „nekomplikovaný“, hierarchie zde není primárním cílem. Žáci vnímají svého učitele spíše jako podporovatele. Soukromých škol moc nemáme, výjimkou jsou školy s konkrétní pedagogikou, jako je waldorfská pedagogika. Školy jsou většinou veřejné, mezi různými ekonomickými „třídami“ nejsou velké rozdíly, všechny děti chodí do stejné školy.
Jednou z vlastností Finska je ale silná individualizace. Každé dítě dostává v mateřských školách svůj individuální vzdělávací plán, který je zpracován a prodiskutován s rodiči, stejně tak při dalších stupních vzdělávání. I ve vysokoškolském vzdělávání si každý student plánuje svůj individuální vzdělávací plán. Ti, kteří mají speciální potřeby ve školách, dostávají individuálnější plány. Podpora pro ně v základním vzdělávání je také poskytována ve třech stupních.
Má Finsko dostatek kvalitních pedagogů?
Nemá. Potýkáme se s nedostatkem učitelů. Chybí nám ale také zdravotní sestry a další zdravotnický personál. A zejména v péči o seniory u nás pracuje mnoho zahraničních sester. Ve Finsku se hledají i IT odborníci. Prostě populace stárne a porodnost v posledních letech klesá.
Věnujete se podpoře vzdělávání v rozvojových zemích, konkrétně v Nepálu. Jak jste se k tomuto projektu dostala? Čím je vám blízké toto téma?
Mezinárodní projekty s rozvojovými zeměmi jsou v zásadě podobné jako jiné projekty, jen je podle mého názoru nutné vzít v úvahu některé okolnosti. Nejsme to „my“ v Evropě, kdo přináší naše vědomosti a odborné znalosti do rozvojových zemí. Spíše je „vyvíjíme společně“ s partnery z těchto zemí. Pokud přijmeme tuto pracovní kulturu v mezinárodních projektech u rozvojových zemí, kde jsme si rovni, kde pracujeme S NIMI, ne PRO NĚ, dosáhneme něčeho důležitého. To je přístup, který jsem vždy uplatňovala ve všech svých projektech. A tato mise mě přivedla k práci s rozvojovými zeměmi. Celkově bychom mohli použít motto: Všichni jsme si podobní, žijeme v různých kontextech. Mezinárodní práce, výměna studentů, spolupráce učitelů mezi zeměmi, projekty. Vše je mírová práce.
V Brně jste strávila měsíc. Co jste u nás zažila, co se vám líbí?
Brno je moc krásné město. Žijete v centru dějin, to mě fascinuje, stejně tak jako staré kostely, hrady. Ráda navštěvuji koncerty a divadlo. Ale především mě baví spolupracovat s kolegy na Masarykově univerzitě.
