„Měl jako nestraník ‚zaražený postup', ale mohl se v rámci možností věnovat práci, která ho naplňovala. Podílel se na sbornících z historie univerzity, zvláště právnické fakulty, a další léta práce vyplnil studiem a tříděním korespondence Jana Evangelisty Purkyně,“ popisuje ve své publikaci Sto tváří, sto příběhů: vybrané osobnosti v dějinách Filozofické fakulty Masarykovy univerzity dané období historik a současný prorektor MU pro akademické a kulturní záležitosti Jiří Hanuš. Dokumenty k dějinám Masarykovy univerzity v Brně I a II, které mapují zejména zakladatelské a prvorepublikové období, se právem řadí ke stěžejním dílům z historie univerzity. „O vydání dokumentů se František X. Halas zasloužil společně s Františkem Jordánem a jde opravdu o kvalitní archivní, historickou i vydavatelskou práci,“ vyhodnotil přínos těchto publikací i po letech Jiří Hanuš.
Na Františka X. Halase a jeho čas strávený na filozofické fakultě pro Magazín M zavzpomínala také jeho dcera Klára Osolsobě z Ústavu českého jazyka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.
Jak dnes vnímáte působení tatínka na filozofické fakultě?
Můj otec, František X. Halas, byl více než dvacet let zaměstnán v kabinetu pro dějiny univerzity na naší fakultě. V době, kdy nastoupil na fakultu, měl rozpracovanou kandidátskou práci. Dokončil ji v roce 1977, z politických důvodů ji ovšem nesměl podat.
Proč bylo tak problematické dokončení řízení k získání vědecké hodnosti na půdě fakulty?
Jako historik pátral po důvodech zákazu. Dopátral se. Komunisté v Brně mu prý měli za zlé, že se veřejně v televizi zřekl svého otce, básníka Františka Halase. Šlo o následující komickou záměnu. V květnu 1968 dělal nějaký redaktor rozhovor s tatínkovým mladším bratrem Janem. Na redaktorovu větu „Váš otec byl komunista…“ replikoval Jan Halas slovy: „Já jsem katolík.“ Tatínek se té podvojné záměně smál, domníval se, že je to vlastně štěstí. Kdyby pronásledovali bratra a třeba ho, jak tehdy bylo zvykem, vyhodili z práce, byla by to bývala pro samoživitele tří malých dětí katastrofa. Tatínek měl pouze „zastaven kariérní růst“.
Nebyla v tom jistá ambivalence? Na fakultě našel váš otec azyl a uplatnění, zároveň však nebyl doceněn…
Jako člověk, který dával přednost vnitřní integritě před kariérou, si tatínek vážil kolegů, kteří nesdílejíce jeho žebříček hodnot neusilovali o jeho likvidaci, a naopak mu umožnili pracovat v tichosti univerzitního prostředí. Nesoudil nikoho. Měl ovšem na fakultě mnoho přátel, kteří na tom byli stejně jako on. Nejvíce želel toho, že nesměl učit. Na jaře roku 1990 přednášel jeden semestr církevní dějiny. Tehdy byly posluchárny plné. Byl hlad po všem, co bylo dlouho zakázané. Pak odešel na post velvyslance ČSFR do Vatikánu. Po návratu učil na Univerzitě Palackého v Olomouci.
Pro mě osobně a troufám si říci, že i pro moji zesnulou sestru, znamenalo to, že tatínek nesměl na fakultě učit, výhru. Spoustu myšlenek, postřehů a podnětů, které by normálně předával studentům, sdílel doma s námi. To se dnes dětem rodičů zavalených prací mnohdy nepoštěstí.
Které z jeho životních etap, včetně té diplomatické ve Vatikánu, případně prací si nejvíce ceníte?
Z jeho práce si nejvíce cením samozřejmě podílu na Jeruzalémské bibli. To, že ji s maminkou přeložil, je jedna věc. Za velkou zásluhu považuji především, že celý tým lidí, který byl do tohoto díla zapojen, redakčně držel právě on. A nejen svou odbornou erudicí, skvělou pamětí, ale především svým klidem – byl „tvůrcem pokoje“, v týmové práci je tahle kvalita cestou ke zdárnému dokončení díla. Na knize Fenomén Vatikán si jako laik v oboru historie cením, že se dobře čte. Totéž platí i o jeho pracích k dějinám naší univerzity. Když zpracovával korespondenci Jana Evangelisty Purkyně, kterou mu odkázal rodinný přítel, profesor fyziologie Vladislav Kruta, vždy nám doma svoje texty nahlas četl, hezky se to poslouchalo. Kniha Soupis korespondence J. E. Purkyně byla ostatně vyznamenána cenou Českého literárního fondu za rok 1987. Na ní byla, jak se domnívám, cenná zejména informační struktura, kterou tatínek navrhl a v níž tento pramen k poznání historie kulturních dějin naší země v XIX. století prezentoval.
Svět diplomacie ve Vatikánu vnímal tatínek v širokém historickém kontextu. Nadhled, který měl, se snažil zprostředkovat. To bylo jádrem intelektuální práce. Vedle ní byla role reprezentativní. Ta mu byla příjemná. Nevadilo mu, že byl zván na papežské bohoslužby, protože do kostela chodil rád. Když vedl prezidenta Václava Havla při oficiální návštěvě vládní delegace ve Vatikánu k papeži Janu Pavlu II., snažil se Havel tatínka představit, ačkoliv to mělo být naopak. Papež se usmál a řekl: „Toho znám, ten k nám chodí do kostela.“
František X. Halas (18. října 1937 – 24. listopadu 2023)
Byl synem básníka a zároveň úředníka nakladatelství Orbis Františka Halase. Jeho druhé jméno napovídá, že se rodina přátelila s literárním kritikem F. X. Šaldou. Vystudoval obor historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v roce 1970 získal tamtéž doktorát z filozofie. V letech 1968 – 1990 působil v Kabinetu pro dějiny Masarykovy univerzity. V letech 1990 – 1999 byl velvyslancem Československa, později České republiky, při Svatém stolci a při Svrchovaném maltézském řádu a při republice San Marino. V roce 2006 vyšla jeho „životní kniha“ Fenomén Vatikán. F. X. Halas se habilitoval na Univerzitě Palackého v Olomouci a po návratu z Říma se opět vrátil k vědecké práci, tentokrát jako profesor církevních dějin a dějin diplomacie na olomoucké a pražské univerzitě.
Rozloučení s Františkem X. Halasem se uskuteční v sobotu 2. prosince 2023 v kostele sv. Augustina v Brně.
