Lubomír Kopeček se věnuje především minulosti a současnosti české politiky a srovnávací politologii. Vystudoval historii, politologii a právo na Masarykově univerzitě. V roce 2003 získal doktorát, roku 2007 se habilitoval a o deset let později byl jmenován profesorem. Letošní držitel Ceny rektora MU působí na Katedře politologie fakulty sociálních studií.
Získal jste cenu pro vynikajícího pedagoga, na kterou vás nominovali sami studenti. Jak tedy učíte?
To je otázka, kterou můžou spíš zodpovědět studenti, ne já. Když to vezmu ze svého pohledu, smysl je zaujmout a předat to, co člověk považuje za podstatné. Mám asi tematicky štěstí. Učím o politice a moderních dějinách a ty nabízí nepřeberně námětů, situací a výroků, na kterých se dá vystavět příběh, pěkně něco ilustrovat, ukázat souvislost. Když to vezmu konkrétněji, třeba fenomén politických podnikatelů, důležitý trend posledních dekád i v Česku, se dá dobře podložit výkladem o Silviu Berlusconim, jednom z prvních barvitých průkopníků. Berlusconi použil pro založení své strany manažery svého holdingu, televizi, kterou ovládal, a síť fanoušků svého fotbalového klubu AC Milán. Vznikl z toho v první fázi hodně zajímavý útvar.
Co na studenty platí? Existuje nějaká metoda, kterou vzbudíte jejich zájem?
Už jsem to trochu popsal. Metodou bych to nenazval. Je potřeba být připravený, ale občas samozřejmě musíte mírně improvizovat. Výuka má v sobě kus divadla. Nechci se srovnávat, ale napadá mě, že herec Vladimír Menšík kdysi na podobnou otázku řekl, že prostě hraje, ale úplně přesně neví, jak to dělá. Asi tak bych to vnímal i u sebe.
Jste aktivní v médiích. Promítáte do výuky vašich studentů i fakt, že média jsou pro politologii důležitá, a přinášíte rady, jak komunikovat s médii?
Média v širokém slova smyslu jsou dnes mnohem důležitější aktér při ovlivňování politiky než ještě třeba ve 20. století. Další věc je, že mediální prostor je dnes rozdrobenější a trochu nepřehledný, což samozřejmě také má pro zkoumání politiky velké důsledky. Myslím, že tohle jsou věci, které z výuky politologie plynou hodně přirozeně. Koneckonců máme třeba na katedře mezi studenty oblíbenou magisterskou specializaci, která propojuje výuku politické komunikace, kampaní a voleb. Jinak vás zklamu. Žádné speciální mediální školení studentů já osobně nedělám. Občas jen použiji nějaký postřeh typu zkusit být při vysvětlování čehokoliv co nejjednodušší. Stoupá tím šance, že to, co člověk říká, bude srozumitelné. Nedělat si těžkou hlavu z toho, že titulek či název, který u textu většinou vytváří až editor v redakci, neladí přesně s obsahem. Titulky mají prodávat a nedá se s tím nic moc dělat. Domluvit se, že budete mluvit k tomu, čemu rozumíte. Být ale připravený, že to může skončit tematicky i trochu jinde.
Co vás kromě politologie zajímá a těší a z čeho jste měl v poslední době největší radost?
V poslední době nemám velké sny a raduji se z maličkostí jako je dobré jídlo, debata s přáteli či solidní film. Řečeno s filmovou klasikou: „Díky za každé nové ráno“.
