Profesor Dušan Šlosar je jednou z nejvýraznějších osobností české lingvistiky posledního půl století, ale také člověkem, který sehrál klíčovou roli v prvních dnech sametové revoluce v Brně.
Vedle své vědecké práce v oblasti historické mluvnice a dialektologie, o kterých skoro celý život učil na Filozofické fakultě, proslul také jako autor tří popularizačních knih o jazyce. Dnes už, jak říká, má na fakultě jen vejměnek, ale kromě bohatých vzpomínek na dobu minulou má také vyhraněné názory na současnost.
Vzpomenete si, s jakými myšlenkami jste se v listopadu 1989 pouštěl do stávky a do vystoupení proti totalitnímu režimu? Věřil jste, že to dobře dopadne?
Kdybych si myslel, že je to k ničemu, tak bych se do toho nepustil. Viděl jsem ale, že studenti riskují, že skončí se studiem navždy. Ve srovnání s tím, co jsem riskoval já, to bylo opravdu moc. Říkal jsem si: Mně se stane co? Je mi 59 let, a když mě vyhodí, tak se s nimi budu rok soudit a pak dostanu třeba důchod a hotovo. Kromě toho, když už bylo jasné, že silové složky režimu proti nám asi nezasáhnou, se mi politický boj zdál užitečný.
Před deseti lety jste se účastnil výzvy Děkujeme, odejděte, která se snažila vnést nový vítr do české politické scény. Iniciativa ale nebyla příliš úspěšná. Myslíte, že by dnes bylo něco podobného zase potřeba?
Bylo by to potřeba mnohem víc než před těmi deseti lety, ale vyhlídky na úspěch jsou horší, než byly tenkrát. Ty nemravy, které jsme chtěli napravit nebo na ně aspoň poukázat, se od té doby naprosto zabetonovaly. Kdybychom na Zelný trh dnes vytáhli znovu, tak by nás odtamtud dali nejspíš vyhnat. Tenkrát šlo o to, že ani jedna z velkých stran, tedy ani vládnoucí ani opoziční, nebyla v očích veřejnosti čistá. Byl jsem rád, že se shromáždilo hodně lidí a že nám věnovali sympatie, bohužel z toho ale nic opravdového nevzešlo.
Prožíváte tedy zklamání z toho, kam se česká společnost za posledních dvacet let dostala?
Zčásti ano, zčásti ne. Zklamání z toho, jak málo teď lidem – nejenom politickým reprezentantům – jde o prosperitu obce. Každý hledí na vlastní prosazení. Od roku 1989 už jsem možná trochu chytřejší, takže vím, že domnívat se, že od převratu se lidé změní a že to pojede zrovna tak, jak to máme v představách, byla opravdu naivita. Oni ti lidé, kteří byli v komunistické straně, jsou totiž tady mezi námi pořád. A netýká se to jen politiky, ale celé společnosti včetně Filozofické fakulty, kde teď sedíme. Tito lidé se dokáží postarat o to, aby dál tahali za nitky, i když už nám komunisté oficiálně nevládnou. Ve společnosti, kde navíc jde na prvním místě o peníze, což je dnešní zhoubný hybný faktor, je to o to markantnější.
Povedlo se podle vás v procesu transformace vůbec něco?
Základní atributy demokracie se nepochybně podařilo nastolit. Není to ale rozhodně demokracie, jakou já bych si představoval. Málokterá z dnešních stran, bez ohledu na to, že je volena poměrně velkým počtem lidí, budí opravdové sympatie veřejnosti. Navíc fakt, že k volbám chodí tak málo lidí, je výrazem velké skepse a v člověku vyvolává i takové rozčarování z demokracie. Byl jsem velmi pobouřen situací kolem hlasování o poloze nádraží v Brně. Referenda se zúčastnilo mnohem více lidí, než kolik zvolilo tehdejší radnici, a ta to přesto suverénně smetla se stolu s tím, že je hlasování nereprezentativní.
Co říkáte na názory, že sametová revoluce vlastně ani žádná revoluce nebyla? Dokonce se v souvislosti s tím, jak převrat proběhl, hovořilo o selhání elit. Neměla revoluce být revolučnější a tvrdší k těm, kteří se aktivně podíleli na fungování totalitního režimu?
Revolučnější … to se tak posuzuje abstraktně ze zorného úhlu dějin, ale my jsme se tenkrát záměrně vyhýbali ostřejší konfrontaci, protože armáda a policie byly skutečně nachystané. Kdyby se situace vyhrotila, tak bychom proti nim neměli žádnou šanci a i bez zásahu Sovětského svazu bychom to prohráli. Vzhledem k tomu, kdo se revoluce účastnil, by to nemohlo dopadnout jinak. Hlavně prvních deset dní do generální stávky jsme v tom byli víceméně sami a nemohli jsme vědět, jak všechno dopadne. Vedení fakulty s námi sice jednalo, ale až do generální stávky nás nepodpořili a měli nachystána zadní dvířka, kterými by vycouvali.
Překvapilo vás, jak plynule a poměrně bezproblémově komunisté přešli do nového režimu?
Bývalý rektor Čerešňák chodil ve dnech revoluce neustále na konzultace na krajský výbor KSČ a neuznával nic jiného než jejich názor. On, ač historik současných dějin, nepochopil, co se děje a že už je konec. On také neprohlédl, že komunisté na kraji už si zařizují, co budou dělat dál. Tedy už ne že na nás pošlou vojsko a policii, ale jaké pozice po pádu totality obsadí.
Připravili se tedy na nové podmínky dopředu dřív než vy, co jste dělali revoluci.
Mám takový příklad. Ještě v listopadu 1989 byla zrušena vedoucí úloha KSČ, což byla kdysi součást ústavy. Na základě toho operativně zrušili katedry marxismu-leninismu a jejich zaměstnanci byli do 31. prosince propuštěni. Já jsem se trošku naivně staral, kde seženou místa, protože to byl skutečně náhlý náraz. Jenže za půl roku mě vyvedli z omylu. Všichni už byli dobře usazení v různých správních radách. Strana měla svou solidární síť a pomohla jim k tomu.
Co se podle vás mělo, zpětně viděno, udělat?
Podle mého názoru se měli komunisté dočasně vyloučit z veřejného života. Jako v Německu v západních zónách, kde se nacisté nemohli nějaký čas účastnit voleb. Oni se pak po čase samozřejmě zase dostali do veřejného života zpátky, jenže ztratili náskok a od 60. let se to přelomilo a nacisté, kteří byli v městských radách, s generační výměnou odpadli a začala opravdová demokracie.
V Německu tedy trvala denacifikace asi dvacet let. Tak dlouho je to od pádu totalitního režimu právě teď i u nás. Jaký je podle vás výsledek práce času?
Já jsem si už v roce 1989 říkal, že k opravdové změně dojde za dvacet let. Ano, komunisté mají z vnějšího pohledu malou moc, ale ve skutečnosti s tím vším, co se kolem nás děje, hýbou dost výrazně. Stačí se podívat na vládu, kde jsou vždycky bývalí členové komunistické strany. Samozřejmě že nikoho, kdo je dodnes členem komunistické strany, velké strany k viditelné vládě nepustí, ale těch, kteří to sbalili v okamžiku, kdy být členem strany přestalo být výhodné, těch vidíme v politice pořád dost. Nevím, jak dlouho bude očista ještě trvat, ale obávám se, že já se těch světlých zítřků, jak se říkalo v budovatelské hantýrce, už nedočkám.
Nelákalo vás coby výraznou osobnost minimálně toho brněnského revolučního dění jít v 90. letech do politiky?
Ne. Ani jsem nechtěl kandidovat na děkana, ačkoliv původní stávkový výbor na to velice naléhal. Jenže to prostě není moje oblast. Nepočínal bych si v tom moc obratně. Skutečná politická práce se do té doby neprovozovala a bylo potřeba být schopen účinně čelit bolševickým harcovníkům, kterým bylo všecko jedno. Mě by vyřídili za tři týdny. Ani nově zvolený děkan Hladký to nedokázal zcela ustát. Podařilo se mu sice během měsíce vyházet pár největších komunistických zarputilců, jenže pak na něj někde vytáhli, že když kdysi jel se studenty do Anglie, tak někde podepsal, že bude dávat pozor, aby se všichni vrátili. To byl jeho konec. Mrzelo mě to, protože tak dobrých lidí jako on tady nebylo tolik.
Jste známý nejen jako účastník revolučních událostí, ale také jako autor tří populárně-naučných knih o jazyce. Jak tato volná trilogie vlastně vznikla?
Tu první nazvanou Jazyčník jsem napsal už dávno. Ta byla asi nejpůsobivější, protože reagovala na soudobé jazykové dění, do té míry, jak to bylo za socialismu možné. Druhá, pojmenovaná Tisíciletá, byla asi nejméně populární, protože jsem do ní promítl celý historický vývoj češtiny a protože vznikla hlavně na podnět mých posluchačů. Mnohem později mi jedno nakladatelství nabídlo reedici, ale já jsem nechtěl vydávat jen staré věci, a proto jsem přidal ještě tu třetí část: Otisky. Tu jsem záměrně věnoval nejpopulárnější části české jazykovědy, což je původ slov. Ono je to skutečně zajímavé čtení. Aniž bych měl ambice fušovat do etymologického řemesla, které je ohromně náročné, vybral jsem si pár desítek slov, jejichž historie je nějak zajímavá, a v knize je rozebral.
Co vás vedlo k tomu napsat popularizační knihy? Ne každý vědec se do toho pustí.
Bylo to vědomí obrovského rozdílu mezi tím, co se učí tady na fakultě a co vědí o jazyce normální lidé na ulici. Z hlediska běžného absolventa střední školy je bohemistika čili čeština nanejvýš literaturou. Z jazyka vlastně nic neví, protože když čte – jestli vůbec čte – tak si detailů jazyka nevšímá. Dnešní rychlé čtení po odstavcích je naprostá zhouba, a když už má někdo povolání, kde musí něco slovně produkovat, tak na to má lidi – a to nejhorší mu očeše i software na počítači. Měl jsem tedy pocit, že můžu vytvořit něco, co přinese i běžným lidem hlubší náhled do jazyka.
Rouhačsky se zeptám, proč je potřeba studovat češtinu? Neumíme ji dost z doby takzvaného obligatorního učení v našem dětství?
Doba obligatorního učení je jistě fascinující období, kdy je lidská psychika nastavena tak, že tu šílenou mluvnickou, lexikální a syntaktickou soustavu zvládá pouhým pozorováním a pořádáním v mozku, nicméně s tímto intuitivním zvládnutím jazyka se člověk s určitou výší vzdělání nemůže spokojit natrvalo. Češtinu musíme studovat, protože česky psát a mluvit není samozřejmost, kterou bychom dostali zvenčí. Je potřeba zvládnout jazyk, abychom mohli kvalitně studovat také jazyky jiné a byli schopní pronikat do jazykových projevů hlouběji, než jak se nám jeví na první pohled. Třeba abychom, když posloucháme projev politika, poznali, že je lump. Nebo abychom, když čteme beletrii, nevnímali jenom povrch. Nejpopulárnější prozaik je dnes Viewegh, kterému neubírám některé jeho kvality, ale z hlediska jazykového zdaleka tak geniální není, i když si to velká část veřejnosti jistě myslí.
Co říkáte na to, že se v masové zábavě používá převážně obecná čeština?
To je ta středočeská obsese, že jsme všichni Češi, a proto máme mluvit jako Pražáci a není důvod mluvit a psát nějak jinak. Jenže tak to není. Všichni nemluví jak průměrný Středočech. A tady nejde jen o hláskosloví a morfologii, i slovní zásoba je značně diferencovaná.
Co argumenty, že obecná čeština je prostě výsledek vývoje jazyka a že jí už stejně mluví většina lidí?
Jazyk neleží samozřejmě v nějaké bedně, že by se tam vařil a škvařil, ale je v našich hlavách a vyvíjí se. Jenže je v hlavách deseti milionů lidí dohromady a nemůžeme z toho vynechat nikoho, ani Moravany a ani ty Ostraváky, kteří mluví svou češtinou. A to nemyslím nijak pejorativně, oni prostě mají svůj přístup k jazyku. Masová média nám servírují převážně obecnou češtinu, ale to není jediná čeština, které máme rozumět.
Proč vy sám jste šel studovat bohemistiku?
Přiznám se, že jsem bohemistiku studovat nechtěl. Když jsem byl na střední škole, zdálo se mi, že se snadno učím cizích jazykům, a chtěl jsem proto studovat ruštinu a angličtinu. Byli jsme ale první ročník maturantů nastupujících na vysokou školu, kterým už nestačilo pouhé maturitní vysvědčení, ale museli projít takzvaným přijímacím řízením, které bylo po „vítězném únoru“ v roce 1948 dosti regulované. Tady jsem se dozvěděl, že kombinace ruština a angličtina už možná není. Moje volba tedy padla na ruštinu, protože jsem ji uměl lépe. K tomu jsem si ale musel ještě něco přibrat.
Takže bohemistika byl původně až váš druhý obor?
Ano. Hledal jsem k ruštině něco do páru. Listoval jsem tehdy seznamem přednášek a díval se, co si vzít, a jak jsem tam tak na zápisu seděl, tak za mnou přišel nějaký kolega a zeptal se mě, co hledám a jestli mi může nějak pomoct. Když jsem mu to vysvětlil, tak mi řekl: Podívej se, jak se kryjí předměty na češtině a na ruštině. Když si vezmeš obojí, nebudeš mít víc než dvacet hodin týdně a k tomu si ze zájmu můžeš zapsat, co budeš chtít. Později jsem zjistil, že ten kdo mi radil, byl nově nastoupený asistent a pozdější proslulý profesor Lamprecht. Udělal jsem tak, jak řekl, a kromě svých oborů jsem ze zájmu chvíli chodil i na kurzy angličtiny a italštiny.
Jak souvisí dialektologie, u které jste začínal, s historickou mluvnicí, které jste se věnoval později?
Historická gramatika s dialektologií souvisí velmi těsně, protože naše dialekty jsou takovým průmětem historického vývoje do zeměpisné situace, a to tak, že existuje nějaké centrum, kde se utváří spisovný jazyk. V našich poměrech je tímto centrem ta nejstarší, nejkulturnější a nejmocnější část českého království, a to je Praha a střední Čechy. Tady se začala formovat spisovná čeština a šířila se. Jenže některé jevy nedospěly až do těch nejkrajnějších končin, jako třeba do těch našich lašských na Frýdecko-Místecku, odkud pocházím. Takže to se tady vlastně učíme, že dialekt není česká řeč zkažená v ústech babiček, které na dědině okopávají záhonky, ale je to organický vývoj jazyka, který má různé zeměpisné a jiné faktory.
Co vás osobně na vývoji jazyka tak fascinuje?
Sledujeme, že se mění něco, co – na první pohled sledováno – by se ani měnit nemuselo. Vidíme, že se krásně domluvíme česky, tak proč se na té češtině něco mění? Přicházet na příčiny těchto změn, to jsou opravdu náročné a zajímavé otázky. Studování vývoje jazyka totiž není jen taková popisnost a prosté konstatování, že třeba máme sedm pádů. Je to snaha vysvětlit, proč jich je sedm a proč třeba třetí a šestý mají někdy stejnou formu, ale sloučit se nemohou. Tohle je to, co mě baví.
