V Grohově ulici, u vstupu na filozofickou fakultu, postává ve středu dopoledne několik lidí a další přicházejí. Dámy v kloboucích a pánové v kabátech se shromažďují u brány, za níž se intenzivně přestavuje stará budova. Po chvíli také mnoha z nich tuhne úsměv na tváři nejen kvůli nízké teplotě, ale i kvůli obsahu dvou beden u vstupu, které jsou plné reflexních vest a žlutých přileb se znakem sovy. Všichni si je pomalu nasazují.
Není to kontrolní den na stavbě, setkali se tu zástupci akademické obce, aby slavnostně uložili do zdí právě rekonstruované budovy schránku s různými dokumenty jako vzkazu budoucím generacím. Představitele filozofické fakulty k tomu inspirovala vlastní zkušenost, podobný box totiž dělníci objevili na stavbě koncem března.
Skupina se pomalu noří do útrob stavby a zastavuje ve velké místnosti s vysokými betonovými stupni, v budoucí aule. Proděkan Tomáš Knoz připomíná, že původně objevená schránka pochází z roku 1892, kdy v místě sídlil městský chlapecký sirotčinec, a obsahovala dokumenty vztahující se k sirotčinci a spolku, který jej spravoval. Box byl schovaný za pamětní deskou připomínající dvacetileté výročí založení sirotčince. „Že byla taková deska do zdí sirotčince osazena, se vědělo, ale konkrétní místo bylo po dlouhých letech zapomenuto,“ připomíná Knoz.
Dodává, že v nové schránce jsou uložené kopie nalezených listin a také věci nové, které dokumentují dějiny filozofické fakulty. Kromě pamětních medailí či připomínek děkanů, učitelů a studentů jsou tam i plány současných úprav nebo kopie paleolitického úštěpu, který našli archeologové ve dvoře fakulty po zahájení rekonstrukce.
„Na jednu stranu je to jakási symbolická vzpoura proti pomíjivosti světa. Vzali jsme části naší současnosti a umístili je do této paměťové schránky, jakéhosi primitivního stroje času, a snažíme se je poslat do budoucnosti. Z druhé strany je to snaha pomoci našim následovníkům a ulehčit jim jejich udržování paměti a vzpomínek tak, aby zůstalo spojení mezi naší přítomností a jejich minulostí,“ uvažuje o významu zazdění boxu plného dokumentů děkan fakulty Josef Krob.
Vzápětí ale přechází na velmi praktickou notu a upozorňuje přítomné, že se nacházejí na staveništi a musí si dávat pozor, kam šlapou. Z betonové kostry auly se totiž vydáváme do patra k místu, kde je pro schránku nachystaná díra ve zdi. Je to v minulé i budoucí vstupní chodbě budovy, naproti výtahové šachtě. Ta hraje v celém příběhu velmi důležitou roli. Kdyby se totiž nestavěla, pamětní desku ani původní schránku schovanou za ní, by dělníci pravděpodobně neobjevili.
Když všichni dojdou na správné místo a schránka je zasunuta do zdi, nastává nečekaná pauza. Není totiž, kdo by otvor zazdil. Za pár minut je však zedník na místě a kovový box pomalu mizí za cihlami. Až bude hotová omítka, přijde na to místo i původní pamětní deska sirotčince.
„Těžko odhadovat, kdy schránku někdo otevře. Myslím, že až odezní všechny reportáže o uložení této schránky, měli bychom na ni všichni svorně zapomenout. Tak aby ji mohl zase někdo objevit třeba až někdy za sto let,“ dodává děkan Krob.
