Tlustá a už trochu opotřebovaná kniha s koženými deskami. Tak vypadá pamětní kniha Masarykovy univerzity, ve které zbývají poslední stránky. Je skoro stejně stará jako škola samotná, významné návštěvy se do ní zapisují už od roku 1924.
Listovat v ní je jako proletět v rychlosti celou historií univerzity, zažloutlé stránky zachycují vzpomínky a přání velkého množství významných osobností. Sama kniha toho už ale také zažila hodně, a proto se do rukou bere s úctou, byť neleží nikde v trezoru, ale na sekretariátu rektora univerzity.
Když nese škola název Masarykova univerzita, nabízí se, kdo se do ní podepsal jako první. Několik tahů pera rukou prezidenta Masaryka je v knize zaznamenáno od 22. června roku 1924.
Následovali jej významní vědci, nositelé Nobelovy ceny či politici. Za války však kniha na pár let zmizela. Jak dokumentuje pamětní zápis, jeden ze zaměstnanců univerzity ji po vyhlášení stanného práva zachránil před nacisty a předal manželům Štrofovým, kteří ji zakopali na zahradě u svého mlýna. „Konstatuje se, že kniha nalézá se ve stavu velmi zachovalém a stopy ukrytí v zemi ji nijak zvlášť nepoškodily,“ píše se na listině z 13. června 1945.
Pamětní kniha je vůbec otiskem různých historických období. Z dob komunistického režimu je v ní hodně vzkazů psaných azbukou, ale vžitý stereotyp, že ze Západu se do Brna nikdo nedostal, stránky popsané ve francouzštině nebo angličtině popírají. „Taková návštěva musela být vždy posvěcena z nejvyšších míst, ale díky vědeckým záměrům šla přece jen spousta věcí zařídit,“ podotýká Miluška Pavlíková, která byla v letech 1979 až 2000 u řady významných návštěv jako jejich organizátorka.
Kniha reflektuje obě přejmenování, která se v historii školy udála. Jak to na Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně z roku 1960, tak návrat k názvu Masarykova univerzita v roce 1990. „Kvůli němu do Brna přijely i Masarykovy dcery,“ vzpomíná Pavlíková.
Po revoluci a otevření hranic zahraničních hostů přibylo. „Různí lidé chtěli na univerzitu přijet proto, že chtěli po revoluci pomoct jejímu rozvoji,“ zmiňuje Pavlíková. Mezi takové delegace lze započítat i tu za účasti bývalého německého prezidenta Richarda von Weizsäckera, který dovezl velké množství knih do univerzitní knihovny.
Rukopisů hlav států a vzkazů je v knize celá řada. Na jedné straně je vzpomínka na návštěvu italského prezidenta Oscara Luigiho Scalfara, o list dál tolik známý podpis Václava Havla a jeho typické srdce.
Podepsat se do knihy je pro návštěvy velká čest a ještě větší bude pro toho, kdo první zanechá svůj podpis ve druhém svazku. Koupený už je, komu bude první zápis patřit, se však zatím neví.
