Mezinárodní měnový fond, centrální banka Nového Zélandu nebo federální rezervní banka v americkém Kansas City. Diplomanti a doktorští studenti, kteří prošli rukama profesora Osvalda Vašíčka z ekonomicko-správní fakulty, se ve světě rozhodně neztratili.
Přestože jej jeho žáci hodnotí velmi vysoko, sám se za učitele nepovažuje. „Říkám, že nejsem učitel, protože jsem téměř nikoho nic nenaučil. Dal jsem všem šanci a spíš jsem jim pomohl výš do míst, kam jsem třeba nedosáhl sám,“ tvrdí o svém přístupu ke studentům Vašíček.
Jedním dechem však dodává, že je velmi náročný a doktorandy vede striktně k vědecké úrovni práce. Pracují na grantech, zabývají se vědeckými úkoly pro Českou národní banku, na mezinárodní úrovni pak spolupracují například s Mezinárodním měnovým fondem. Od svých studentů vyžaduje tvrdou práci, kterou musejí prokazovat při konzultacích. „Nepotřebuji hlídat hodiny, které nad prací strávili, stačí se podívat na jejich modely či výsledky analýz,“ dodává profesor ekonomie.
Jeden z jeho nejúspěšnějších žáků Jaromír Beneš říká, že zpočátku byl jeho vztah k profesoru Vašíčkovi naplněn téměř posvátnou hrůzou. „Jeho hlavní starostí se jevilo otevírání a uzavírání kovariančních matic, filtrování nepozorovaných veličin a nastavování apriorních distribucí v bayesiánských odhadech. Já neměl zprvu tušení, o čem je většinu času řeč. Ale to byl přesně jeho styl: lidi, u kterých se domníval, že je může něčemu naučit, jednoduše hodil do vody a nechal je, ať se co nejrychleji naučí plavat sami, zatímco on mohutnými tempy postupoval kupředu. S odstupem doby jsem mu za to ohromně vděčný, ale ty četné bezesné noci bych nikomu nepřál.“
Pro Beneše nebyl profesor Vašíček učitelem v pravém slova smyslu. Byl sice vedoucím jeho diplomové práce, ale jinak u něj žádný kurz neabsolvoval. „Potkal jsem ho poprvé už v prvním ročníku, když jsem začal jako pomocná vědecká síla na katedře aplikované matematiky u docenta Mikulíka, profesor Vašíček si mě pak ukradl pro sebe. Zůstal jsem potom pět let jeho pomvědem a musím říct, že to bylo velice intenzivních pět let,“ popisuje dobu na vysoké škole Beneš, který v současnosti pracuje na Odboru ekonomického modelování Mezinárodního měnového fondu ve Washingtonu.
Na Vašíčka vzpomíná i jeho další žák Martin Fukač, který pracuje jako hlavní poradce na New Zealand Treasury (instituce podobná ministerstvu financí), jako na člověka, který chce svým studentům předat víc, než se mohou sami dočíst ze skript. „Je to člověk s obrovskou zásobou zkušeností a touhou je předávat dál. Vždy ho nadchlo, když chtěl někdo něco praktického dělat. Okamžitě se do problému sám ponořil a byl vám ochoten věnovat hromadu vlastního času, jen aby pomohl,“ říká Fukač.
Sám Vašíček se svými žáky pracuje na modelových nástrojích využitelných pro makroekonomickou analýzu a prognózu. Základy mají v kybernetice, kterou původně vystudoval. „Jsou to náročné nástroje, ale dokážou zachytit i ekonomiku, která nemá standardní charakter. Absolventi se pak uplatní i při vytváření makroekonomických modelů v takových zemích, jako je Kambodža či Bolívie,“ uvádí Vašíček.
Aktuálně profesor vede pět doktorských studentů. Jako příklady toho, čím se zabývají, udává například řešení příčin ekonomické krize a modelování důsledků chování finančního sektoru na monetární politiku. „Momentálně řešíme, jak do modelu chování české ekonomiky využívaného centrální bankou začlenit problémy na trhu práce, který ekonomiku silně ovlivňuje,“ popisuje zaměření své a svých studentů Vašíček. Dodává, že jeho cílem je zaměřit studium svých doktorandů silně profesním a kariérním směrem.
Potvrzuje to i Beneš: „Zejména díky všem projektům, do kterých mě profesor Vašíček už během studia namočil, jsem se mohl stát členem nově vznikajícího týmu makroekonomického modelování v České národní bance. Tam jsem zůstal až do roku 2006, kdy jsem přijal nabídku pracovat v Rezervní bance Nového Zélandu. Po několika letech jsem pak zakotvil v Mezinárodním měnovém fondu.“ Zdůrazňuje, že Vašíček je jedním ze dvou lidí, kteří zásadně nasměrovali jeho profesní život. „Za to jsem mu obrovsky vděčný, i když jsem mu to vlastně nikdy takto neřekl,“ dodává Beneš.
Vybírat si talentované a pracovité studenty však pro profesora Vašíčka není jednoduché. „Do jisté míry přitahuji a dovedu vybírat talentované lidi, ne všichni ale nároky, které kladu na jejich práci, vydrží,“ podotýká.
Dodává, že mezi studenty měl poměrně špatnou pověst. „Měl jsem přezdívku Mengele. Žádal jsem hodně. Učil jsem ekonomicko-matematické metody v ekonomii a chtěl jsem po studentech skutečné výsledky,“ poznamenává Vašíček s úsměvem.
Jeho bývalý student Beneš však tuto pověst trochu narušuje: „U většiny studentů, kteří u něj museli projít zkouškou, budil dojem nepřekonatelné překážky. K tomu hodně přispíval i jeho velmi osobitý smysl pro humor, kterému člověk porozuměl a přišel na chuť teprve až po dlouhém čase stráveném v jeho blízkosti. Nicméně v jádru byl podle mě profesor Vašíček vždycky ohromně laskavý člověk.“
Možná o tom svědčí i fakt, že se svými studenty má velmi blízký vztah. S některými takový, že když přijedou jednou za čas do České republiky, zastaví se nejdřív za svým učitelem. „Ve svých úspěšných doktorandech i diplomantech získávám zpravidla nové přátele. Jsme téměř jako rodina,“ říká Vašíček.
Nepředává jim totiž jen odborné znalosti, ale například i vztah k literatuře, výtvarnému umění a také k životu. „Naučil mě velmi mnoho o víně. Také se mi snažil vštípit do hlavy, že člověk by se měl vyhýbat monogamním vztahům, dokud je stále v pubertě (přičemž puberta končila v jeho definici někdy kolem padesátého roku života). A pak k tomu všechny ty méně podstatné věci o časových řadách, Kalmanově filtru a optimálním řízení, na kterých jsem pak postupně budoval to, co ve své profesní kariéře dělám,“ popisuje svá léta s profesorem Vašíčkem Beneš.
Přidává se k němu i Fukač, který profesora Vašíčka označuje za renezančního člověka. Jeho znalosti a oblast zajmu je široká. Těžko se hledá téma, o kterém by nedokázal fundovaně nebo se zájmem diskutovat. Kromě toho, že mě naučil seriózně přistupovat k vědě, přivedl mě také k literatuře, muzice a výtvarnému umění. To mě do té doby míjelo. Za to jsem mu asi víc vděčný, než že mě naučil odhadovat makroekonomické modely. Naučil mě také pít dobré víno,“ říká Fukač.
I když se necítí být učitelem, absolventi, kteří prošli jeho rukama, si ho velmi váží. Svědčí o tom i fakt, že před čtyřmi lety na jeho počest uspořádali odbornou konferenci, která vedla k vydání zvláštního monotematického čísla impaktovaného časopisu Finance a úvěr.
