Když se soudce Nejvyššího správního soudu Vojtěch Šimíček zamyslí nad tím, kolik času v týdnu se svým kolegou a zároveň doktorandem Štěpánem Výborným tráví, s úsměvem přiznává: „Jsou to skoro celé dny, určitě je to delší čas než s manželkou.“
Aby ne. Potkávají se na právnické fakultě, kde Šimíček učí a Výborný si pod jeho vedením dělá doktorát, a především u Nejvyššího správního soudu, protože tam pracuje Výborný jako Šimíčkův asistent.
Znají se několik let. Poprvé se sešli v klasické dvojroli učitel-žák už v prvním ročníku Výborného studia na fakultě, na semináři ústavního práva. „Zaujal mě přístup docenta Šimíčka. Byl k nám otevřený, bavil se s námi o různých souvislostech. Nebylo to jen o tom se něco naučit, ale snažil se nás přimět dívat se na věci z různých pohledů,“ vzpomíná doktorand na první setkání se svým školitelem.
Že by měl ke studentům nějaký zvláštní přístup, Šimíček odmítá. Nelíbí se mu ale, že při dnešních velkých počtech posluchačů, kdy se třeba v jednom ročníku sejde 600 lidí, většinu z nich nezvládne poznat. A tak se aspoň snaží najít ty, kteří mají o obor zájem, a pomoct jim dál. „Proto mám rád vysokoškoláky, kteří se sami hlásí o různé odborné projekty nebo u nás na katedře ústavního práva a politologie píšou diplomovou práci. Oceňuju to, protože jim to neulehčujeme,“ říká Šimíček.
Těm, kteří dokážou vysoké nároky splnit, může být odměnou nabídka pracovního místa u některého z brněnských soudů nebo spolupráce s učiteli. Přesně jako u Výborného.
Proces s Dělnickou stranou
Když si Výborný hledal téma svojí diplomové práce, dopředu tušil, že vedoucího bude hledat někde na zmíněné katedře. Za sebou měl v té době už měsíce studia politologie, kde se věnoval extremismu, a podívat se na něj z pohledu ústavního práva pro něj byla lákavá výzva.
Šimíčka oslovil nejen proto, že si na něj moc dobře pamatoval ze seminářů, ale také z toho důvodu, že byl v té době členem senátu, který rozhodoval o rozpuštění Dělnické strany. „Byl jsem jeden z mála, kdo ten proces u soudu odseděl úplně celý,“ vzpomíná doktorand, jenž v roce 2011 obhájil práci s názvem Ústavní meze zadržování pravicového extremismu.
Proces, na jehož konci bylo rozhodnutí o tom, že existence Dělnické strany je v rozporu s demokratickými principy, představuje pro české právo dodnes významnou kapitolu. Právníci i studenti mají rozsudky a tehdejší argumenty soudu málem jako povinnou četbu. „Je to velmi obsáhlý judikát, který se ale netýká jen tohoto konkrétního příkladu, ale obecně celé problematiky, jak má demokracie bojovat s extremismem a kde leží hranice, kdy už nemá zůstat netečná a má zakročit,“ oceňuje práci svého učitele a jeho kolegů Výborný.
Pro soudce byl proces náročný. Ke složitému případu se totiž přidal velký zájem médií a veřejnosti. Členové senátu proto chtěli být zcela transparentní, a tak se všechny materiály, které měli k dispozici, postupně objevovaly i na internetu. Kdokoliv jim tak mohl pomyslně vidět přímo pod ruce.
Ačkoliv laik si pamatuje spíš na jednání, která vedla k rozpuštění strany, procesy byly dva a sám Šimíček si odborně cení spíš výsledků toho prvního. „Vláda v něm neuspěla, návrh na rozpuštění byl tehdy zamítnut, ale podařilo se v něm vykolíkovat terén. Byly stanoveny čtyři podmínky, za kterých je možné takovou stra nu zrušit. Podařilo se vytvořit šablonu, která se při druhém procesu vlastně jen přiložila na konkrétní případ,“ vzpomíná na čtyři roky starou kauzu soudce, který je předsedou jednoho ze senátů Nejvyššího správního soudu.
Tutéž šablonu chtěla později využít i skupina senátorů, která usilovala o zrušení Komunistické strany Čech a Moravy. Nechali si udělat řadu odborných expertíz, ale jejich výsledkem bylo doporučení návrh nepodávat. Všem čtyřem podmínkám by totiž vyhověno s největší pravděpodobností nebylo.
Rozpuštění jako signál
U každého takového případu kladou soudci proti sobě dlouhou řadu argumentů. Nemohou už ale řešit, zda třeba takový proces extremistickou stranu paradoxně neposílí tím, že dostane po určitou dobu velký prostor v médiích. To musí bedlivě zvážit navrhovatel.
V případě Dělnické strany lze diskutovat o tom, do jaké míry byl boj s ní účinný. Její předseda Tomáš Vandas si totiž založil stranu novou. Své názory teď na pódiích při mítincích hlásá pod hlavičkou uskupení Dělnická strany sociální spravedlnosti. Šimíček si přesto nemyslí, že by to byl zbytečný boj. „Hrstka skalních příznivců bude volit i tuto stranu. Ti nerozhodní, kteří racionálně uvažují, mají ale jasný signál, že v tomto případě byla hranice překročena a něco tady není správně.“
O mapování prostoru, kde končí svoboda slova a shromažďování a začíná chování, které je v demokracii nepřípustné, bude i Výborného disertace. Ještě než ji ale dokončí, čeká ho i jeho nadřízeného stěhování.
Senát totiž koncem května schválil návrh prezidenta Miloše Zemana, který by Vojtěcha Šimíčka rád viděl jako ústavního soudce. Na nabídku kývnul a svého asistenta si hodlá vzít s sebou. Chodby a jednací sály Ústavního soudu moc dobře zná, sám tam před lety pracoval jako asistent Vojena Güttlera. „Současný Nejvyšší správní soud je výjimečný a troufám si tvrdit, že z hlediska vnitřních vztahů nebo atmosféry uvnitř to na novém pracovišti nebude lepší. Já se na to ale dívám tak, že v současné době jsem potřeba víc tam.“
