Historikové umění a posluchači dějin umění se většinou zabývají díly, která už někdo jiný vytvořil. V 60. letech měli ale vzácnou příležitost pozorovat přímo při tvorbě jednoho z nejvýznamnějších československých umělců té doby. Na univerzitě totiž učil ceněný malíř Bohdan Lacina, kterému by dnes bylo už 103 let, narodil se 15. února 1912 ve Sněžném u Nového Města na Moravě.
„Starší kolegové vzpomínají, jak své studenty brával k sobě do ateliéru a mluvil nad svými nehotovými obrazy a zpřístupňoval techniky jejich utváření. My historikové si jinak musíme tvůrčí kroky a technické dovednosti autora pouze zpětně rekonstruovat,“ říká profesor dějin umění Jiří Kroupa, který už se se slavným malířem potkal jen letmo těsně před jeho smrtí. Když se v roce 1971 hlásil na vysokou školu, dostal právě z Lacinových rukou test při přijímacích zkouškách.
To už bylo v době, kdy měl malíř pověst umělecké hvězdy. Stát se jí však vůbec nemusel. Pozdější malíř, grafik a ilustrátor pocházel ze Sněžného u Nového Města na Moravě, narodil se jako páté dítě do rodiny pekaře.
„Podle rozhodnutí otce mu měla k praktické obživě stačit obecná škola, ale jeho bratři se rozhodli, že ho připraví na zkoušky na státní reálku,“ uvádí ve své monografii Jaroslav Sedlář. Absolvováním reálné školy to však neskončilo, Lacina se chtěl věnovat umění, a tak otcově praktickému zaměření vyhověl alespoň tím, že ho spojil s učitelstvím, když vystudoval učitelský směr na architektuře ČVUT.
Na Masarykově univerzitě začínal nejprve na katedře výtvarné výchovy pedagogické fakulty, kde působil do roku 1962, a poté přešel na fakultu filozofickou. Obě místa mu dala dostatek prostoru pro uměleckou práci a na obou na něj dodnes rádi vzpomínají. Na schodišti pedagogické fakulty ho připomíná pamětní deska, filozofická fakulta zase vlastní dva Lacinovy obrazy.
Jeho dílem se zabývalo hned několik knižních studií, v jejichž pojetí není malíř zařazován výlučně k jedinému proudu moderního umění. Lacina vycházel ze surrealismu a byl členem významné tvůrčí Skupiny Ra. „Byl výjimečný solitér, který rozvíjel své vlastní umělecké představy do abstraktních struktur. Všichni věděli, že je nejlepší,“ líčí Kroupa, podle něhož Lacina nepatřil mezi ty, jež odborná veřejnost začne uznávat až s odstupem, ale respekt už měl v době svého působení na škole.
Narazit na Lacinovy obrazy je možné ve všech významných tuzemských galeriích. Bez jeho díla se neobejde žádná sbírka moderního umění, takže má své adekvátní zastoupení v Národní galerii v Praze či v Muzeu umění v Olomouci. V Brně ho lze najít v Muzeu města Brna a především v Moravské galerii, kam se podařilo získat ucelený soubor.
Dva jeho obrazy jsou k vidění také na filozofické fakultě. První se jmenuje Hejno II a patří k prvním Lacinovým krajinářským dílům. Druhá malba s názvem Cellový koncert (na fotografii) dnes visí v místnosti, kde se schází vědecká rada.
Pokud by měl někdo zájem koupit si aspoň jeden jeho kus do své sbírky, bude to mít těžké. „Na volném trhu už jeho věci téměř nejsou. A kdo je má, ten se jich jen tak nevzdá,“ podotýká Kroupa.
