Vyústěním jednoho zajímavého životního příběhu je udělení ceny za významný umělecký čin na letošním Dies academicus Heleně Lukášové z fakulty informatiky. Lektorka ateliéru grafického designu a multimédií původně vystudovala sochařinu v Bratislavě, šest let žila ve Spojených státech a po návratu domů do Brna propojuje umění a digitální svět. Její sochy totiž nejdřív vznikají virtuálně.
Že je to trochu paradox? Že by sochy měly vyrůstat výlučně z lidských rukou? S tím na Lukášovou nechoďte. „Je to, jako by člověk argumentoval, že bychom měli rezignovat na počítač a internet a pracovat jen s tužkou a papírem. Vždyť právě propojování světů, které dřív existovaly odděleně, je na tom to zajímavé,“ říká žena, která dostala cenu rektora za svůj projekt Jsem Venuše.
Při jeho tvorbě využila software kolegy Jiřího Chmelíka, který přišel s programem virtuálního prostředí pro tvorbu uměleckých děl. Sada snímačů, které si člověk umístí třeba na tělo, zaznamenává i za pomoci skupiny kamer dění v místnosti a s výsledným obrazem pak může umělec různě pracovat. Lukášová si se systémem nejdřív jen tak hrála, ale pak dostala nápad, jak se i ona může stát bájnou Venuší.
„Stačilo jen rukama kopírovat tvar vlastního těla. Trajektorii snímače je přiřazen určitý průměr, vypadá to, jako bych se nechala obtáčet trubicí, takže výsledný tvar není subtilní, spíš taková matrona,“ popisuje oceněná umělkyně.
Venuší vznikla celá série, která se v malém tiskla na 3D tiskárně. Pak se ale objevila možnost vytvořit i jednu skutečnou sochu, Lukášové se povedlo získat místo na rezidenčním pobytu v Itálii. Zajímavý byl pro ni hlavně tím, že mohla tvořit z exkluzivního materiálu jménem kararský mramor, a také metodou, jakou se socha vytvářela. Vznikala za pomoci robotického ramene, takže umělec nejdřív pošle elektronicky návrh a stroj za něj hrubou formu vytvoří. Práci s dlátem a leštěním se ale nevyhne, lidské ruce se nakonec v procesu tvorby musí angažovat také.
Dílo už má za sebou prezentaci v Londýně, Paříži nebo Florencii a před pár týdny dorazilo do Spojených států. Vystaveno zůstane v sochařském parku v New Jersey. „Kurátor tamější sbírky chce mít v souboru právě takové objekty vzniklé novými metodami. Na místě bude i QR kód, takže se návštěvníci budou moct seznámit s celým procesem tvorby,“ má radost Lukášová, která se sochou do USA pronikla také díky své předchozí zkušenosti.
Když dokončila studia v Bratislavě, neměla úplně jasno o své budoucnosti, a tak odešla za oceán, kde nejdřív studovala a pak i pracovala v instituci Johnson Atelier Technical Institute of Sculpture. Čtyři dny v týdnu se tady dělají díla na zakázku pro klienty a po večerech a víkendech mají studenti dílny pro sebe, výsledkem čehož podle Lukášové bylo, že tady trávili téměř veškerý svůj čas. Na pobyt v institutu vzpomíná s nadšením. Zkušenosti z něj a tvůrčí atmosféru teď předává studentům doma v Česku.
