Z nekalého jednání výhradně ve prospěch Ruska bývá obviňován tamější plynařský gigant Gazprom. Firma sice funguje jako soukromá společnost, z většiny je ale vlastněná právě státem. Na to, co je pravdy na různých obviněních, kterým společnost čelí, se ve své práci podívali podrobně Martin Jirušek a Petra Kuchyňková z katedry mezinárodních vztahů a evropských studií.
Gazprom částečně očišťují. Podle jejich výzkumu společnost a potažmo Rusko nejde obvinit z toho, že by společnost fungovala jako přímý nástroj ruské zahraniční politiky. Zároveň ale konstatují, že Rusko nevynechá v podstatě žádnou příležitost do geopolitického dění s pomocí Gazpromu zasáhnout.
Podnikání s plynem je specifické. Důležitost komodity pro život lidí z ní dělá strategickou záležitost. V Evropě se to nejvíc řešilo v roce 2009, kdy Gazprom zastavil dodávky plynu proudícího přes Ukrajinu. V médiích téma rezonovalo hlavně jako politické, odborníci z Fakulty sociálních studií MU se na něj ale dívají komplexně.
„Špatná platební morálka Ukrajiny byla dlouhodobým problémem. Poté, co byla navíc ruskou stranou obviněna, že si surovinu odebírá načerno z dodávek pro zbytek Evropy, byl plyn zastaven úplně. Když klient neplatí nebo dělá ještě něco takového, je logické, že ho dodavatel odstřihne,“ vysvětluje Jirušek, podle něhož je spíše podezřelé právě načasování hrozeb nebo snižování dodávek.
Ukrajinské dluhy byly dlouhodobým problémem, který by běžný dodavatel měl řešit daleko dřív. „Proto je z našeho pohledu důležité sledovat ne to, jaké nátlakové nástroje Gazprom používá, ale kdy je používá,“ vypíchnul Jirušek.
Článek, pod kterým je spolu s Kuchyňkovou podepsaný a vyšel v časopise East European Politics and Societies and Cultures, je koncipovaný jako čtveřice případových studií zemí, kam Gazprom plyn dodává. Česko reprezentuje zemi etablovanou v Evropské unii, Bulharsko zemi, která v tomto procesu není tak daleko a má řadu problémů. Bělorusko je případem státu, který je silně svázaný s Ruskem, a Moldavsko státem, který se z vazby na Rusko snaží vymanit.
O tom, zda jde v jednotlivých zemích použít plyn jako nátlakový nástroj, rozhodují hlavně dvě věci: jestli má daný stát k dispozici alternativní zdroj a jestli se v obchodování s plynem uplatňují transparentní pravidla.
Pro Česko z toho plyne dobrá zpráva. Bát se toho, že se ocitne bez plynu, není třeba. „Hlavní důvod je ten, že jsme už v roce 1997 zprovoznili plynovod, kterým k nám proudí plyn ze západní Evropy, takže máme záložní zdroj suroviny, pokud by se něco stalo. Navíc se u nás uplatňují unijní pravidla vnitřního trhu, která opravdu fungují jako dobrá legislativní ochrana,“ zdůraznil Jirušek.
Ostatní státy, které odborníci ve své práci zkoumali, v jednom nebo druhém faktoru naráží. Bulharsko je zranitelné navzdory tomu, že je členem Evropské unie, a to proto, že nemá alternativní zdroj dodávek. Bělorusko a Moldavsko pak nedisponují ani jednou ze zmiňovaných „pojistek“ a druhá jmenovaná země tak například naráží už ve chvíli, kdy otevřeně deklaruje úmysl vstoupit do EU.
Specifičnost obchodování s plynem je z velké části daná jeho závislostí na existenci patřičné infrastruktury – potrubí, kterým surovina proudí. To trápí například právě Bulhary, které zásobuje stále jen jeden plynovod. V plánu byla i stavba druhého, jenž měl vést z Ruska přes Černé moře a Bulharsko dál do Evropy. Z toho ale nakonec sešlo.
„I tento plynovod měl být ovšem ovládaný Gazpromem, což ale odporovalo unijním pravidlům,“ vysvětlil Jirušek. Bulharsko bylo podle něj příkladem země, kde se téma dodávek plynu hodně politizovalo a existoval silný tlak doprovázený korupcí na to, aby byl projekt ve své tehdejší podobě schválen.
V Moldavsku je plynová otázka svázána s tím, zda se země do budoucna přikloní na Západ nebo na Východ. Moldavané projevili zájem vstoupit do Evropské unie, což by znamenalo implementovat i energetická pravidla vnitřního trhu.
„V tomto případě se právě ukázalo načasování protiakcí ze strany Gazpromu. Ve chvíli, kdy země svoje snahy deklarovala, neprodloužil jí Gazprom dlouhodobý kontrakt na dodávky plynu,“ popsal Jirušek. Smlouvu nemá země dodnes.
Brát to ale jen jako nátlak Ruska podle mínění odborníka není možné. „Unijní pravidla se snaží vliv gigantů jako je Gazprom omezit, takže je ekonomicky pochopitelné, že se firma brání. I Rusko jako faktický vlastník společnosti potřebuje, aby firma generovala co největší zisk, což aplikace unijních pravidel ztíží.“
