Mezi zprávami o koronaviru možná trochu zanikly zmínky o aktuálním vývoji plánu na výstavbu nového jaderného bloku v České republice. Je to škoda, a to nejen proto, že se jedná o velké množství peněz.
Otázka, zda se bude nebo nebude stavět nový jaderný blok, se řeší dlouho. Původně se mělo stavět v Temelíně, ale výběrové řízení bylo nakonec v roce 2014 zrušeno. Důvod? Nejisté financování projektu.
Nyní se případná výstavba plánuje v Dukovanech, které jsou starší než Temelín, a hrozí, že po skončení životnosti stávajících bloků bude celá lokalita bez náhrady uzavřena. Kromě jiné lokality se však opět řeší starý problém – kdo a jak to celé zaplatí. Jaderná energetika je totiž drahá. Tedy přesněji, výstavba je drahá. Samotný provoz je pak relativně levný, ale před provozovatelem stojí výzva splatit vysoké náklady na stavbu. Jenže trh s elektřinou je nestálý, a návratnost investice tak lze jen stěží spočítat. A do projektu, který se dost možná nevyplatí, se málokomu chce investovat.
Geopolitický problém
Otázku financí, jakkoli klíčovou, však pro tuto chvíli ponechme stranou a zaměřme se na to, kdo reaktor postaví. Tady se dostáváme do hájemství mezinárodních vztahů. Ne každý potenciální zájemce se totiž může jevit jako bezproblémový.
Tato otázka se řešila už během posledního tendru, který spadal do období, kdy se vztahy Ruska a západu začaly výrazně kazit. Situace v roce 2020 není lepší, naopak. Objevují se hlasy, že by Rusko mělo být z tendru vyloučeno a podobně je nahlíženo i na Čínu, dalšího potenciálního zájemce. Důvodem k obezřetnosti je už samotné propojení státu a energetických firem v těchto zemích. Klient tak fakticky nikdy nejedná pouze s firmou mající obchodní zájmy, ale vlastně i se státem, který může mít jiné, geopolitické cíle. To jistě není dobré brát na lehkou váhu, neboť zakázka za stovky miliard je citlivé téma samo o sobě, nehledě na propojení se zahraniční a bezpečnostní politikou.
Co s tím? Inspiraci můžeme hledat v minulém tendru. Výběrové řízení zahrnovalo mnoho podrobně rozebraných podmínek, které museli zájemci ve svých nabídkách zohlednit. Nabídková dokumentace pak čítala desítky tisíc stran textu a do sídla ČEZ ji v roce 2012 museli dovézt na náklaďácích. Takto technicistní výběrové řízení nejenže zvyšuje kontrolu klienta nad celým projektem, ale výrazně také snižuje riziko, že se něco bude dojednávat „za pochodu“, narychlo a netransparentně.
Jestliže původní český tendr může v tomto sloužit jako pozitivní příklad, ten negativní může poskytnout Maďarsko, kde byla dostavba pátého a šestého reaktoru jaderné elektrárny Pakś svěřena ruské společnosti Rosatom po jednání politických špiček za zavřenými dveřmi. Nejenže je takový postup z výše uvedených důvodů riskantní, Maďarsko se navíc dostalo do sporu s Evropskou komisí pro podezření z porušení zásad hospodářské soutěže.
A co to financování?
Dosud jsem se záměrně vyhýbal problematice financování, protože na její popis by nestačil ani dvakrát tak dlouhý prostor vyhrazený tomuto textu. Úplně pominout ji však nemohu. Otázky financování jsou si zájemci vědomi, jen někteří jsou však schopni nabídnout řešení.
Ruská strana tak například v případě zmíněného Maďarska přišla s nabídkou úvěru, který má zafinancovat 80 procent nákladů. Podmínky úvěru jsou však opět nejasné a jen posilují dojem, že se jedná o dohodu, v níž Maďarsko tahá za kratší konec provazu.
Ruské firmy mají výhodu rozsáhlé přítomnosti státu napříč ekonomikou. Mohou tedy zájemcům o jaderný zdroj nabídku „ušít“ doslova na míru a přijít s řešením, se kterým se soukromé společnosti nemohou měřit. Kromě kompletního know-how ve výstavbě jsou tak ruské firmy pod patronátem státu schopny nabídnout právě i financování či personální zajištění provozu.
Příkladem takové komplexní nabídky je projekt turecké jaderné elektrárny Akkuyu, kterou ruská strana nejenže staví, ale bude ji také provozovat a fakticky i vlastnit. Potenciální problémy vyplývající z takového řešení v době rozbouřených mezinárodních vztahů si čtenář jistě domyslí.
Vyřadit někoho dopředu z tendru?
Politická reprezentace se zabývá otázkou, zda vyřadit potenciálně problematické uchazeče hned na začátku, nebo nechat tendr otevřený všem a rozhodnutí učinit až na základě nabídek a okolností.
Energetika není doménou pouze technických profesí a už vůbec ne v případě, kdy do hry vstupují zájmy států, a hraje se o stovky miliard. Měli bychom tedy zvažovat všechna rizika. Jak ta technická a finanční, tak ta politická. I zde si proto dovolím nabídnout až nudně jednoduchý recept: Řekněme jasně, co chceme, za jakých podmínek a trvejme na nich.
Možná tak někomu vystavíme „stopku“ hned na začátku a zjitříme vzájemné vztahy s domovskou zemí zájemce. Bude to ale férovější a transparentnější způsob, než dodatečně řešit problém po tom, co zvolený dodavatel nebude chtít plnit podmínky smluv, bude vyvíjet politický nátlak, případně bude jeho pozice jinak nepřijatelná.
Jasným vymezením mantinelů hned na začátku se vyhneme nejen hlubším politickým sporům, ale i případným obviněním za zmařené investice.
Autor je odborný asistent na Fakultě sociálních studií MU, specializuje se na energetiku v mezinárodních vztazích.
