Milan Chytrý je vedoucí Ústavu botaniky a zoologie Přírodovědecké fakulty MU a uznávaný fytocenolog, což je obor, který on sám popisuje jako sociologii rostlin. Je ohromně důležitá, protože z ní vychází evropský systém ochrany přírody a říká nám hodně o tom, jaké jsou vztahy v přírodě. Mimo jiné ukazuje, že zásahy do přírodních stanovišť a ústup rostlinných druhů mohou mít často nedozírné následky pro celý ekosystém.
O Česku se říká, že patří po botanické stránce mezi nejlépe zmapované země světa. Čím to je?
Jednak je tu silná tradice německé terénní biologie, která přírodu kolem nás podrobně dokumentovala a systematicky klasifikovala už v 18. století. Po druhé světové válce pak možná byl základní botanický průzkum našeho území postižen totalitním režimem o něco méně než jiné obory. Sběr nejzákladnějších údajů o výskytu rostlin totiž nestojí tolik peněz a nevyžaduje složité technologie: Potřebujete jen cestovat po terénu, dobře znát rostliny a mít přístup do odborné knihovny a herbáře. Politicky je základní botanický průzkum neškodný, a tak se mu mohli poměrně svobodně věnovat různí lidé s touhou po poznání. A také bylo omezeno cestování do zahraničí, tudíž se výzkum soustředil na naše státní území, zatímco velká část botaniků třeba v Rakousku se věnovala výzkumu Středomoří nebo tropů. Vedu teď projekt centra excelence Grantové agentury ČR, v němž jsme shromáždili na 13 milionů elektronicky zpracovaných záznamů o výskytu rostlinných druhů na různých lokalitách v Česku. Je to jedna z největších hustot pokrytí území na světě. Aktuálně jsme spustili tuto databázi pro veřejnost na www.pladias.cz.
Těch 13 milionů, to jsou záznamy od profesionálů i od amatérů?
Přesně tak. Jsou tam údaje od lidí z univerzit i akademie věd, z aplikovaného výzkumu, jako je ochrana přírody nebo lesnictví, a samozřejmě také od amatérů, kteří mají na celé věci slušný podíl. Máme aktivní Českou botanickou společnost, ve které spolupracují akademičtí badatelé, botanici ze státních i nevládních ochranářských organizací, muzeí, amatérští nadšenci, učitelé i studenti. To je výborná síť znalců nezbytná pro komplexní poznání naší flóry.
Co se z dat dá vyvozovat?
Hodně se zabýváme klasifikací rostlinných společenstev, já sám se zaměřuji na takzvanou fytocenologii, což je taková sociologie rostlin. Zajímá mě, které druhy rostou spolu, na jaké prostředí jsou vázány a jaké jsou vztahy mezi druhy navzájem a jejich prostředím. Do 80. let minulého století to byla spíš jen akademická záliba, ale Evropská společenství v roce 1992 zavedla nový systém ochrany přírody založený na vymezování přírodních stanovišť. Předtím se ochrana přírody orientovala na jednotlivé druhy, jenže každý žije v nějakém prostředí, které je potřeba chránit především. Ale jak ta prostředí vymezit? Odpověď se našla u fytocenologů, a tak je dnes evropská síť chráněných území Natura 2000 vymezena právě podle výskytu rostlinných společenstev. Umožňuje nám to také sledovat stav a změny. V Česku se celostátní detailní mapování přírody provedlo v letech 2001 až 2004 na základě příručky Katalog biotopů ČR, který jsme připravili na našem pracovišti. Opakované mapování organizuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR dodnes a často jsme dáváni v Evropě za vzor, jak se to má dělat.
Je česká vegetační situace v evropském kontextu nějak specifická?
Pokud jde o diverzitu, tak jsme průměrní. Největší pestrost vegetačních typů je v zemích s vysokými horami a v jižní Evropě, která nebyla postižená dobami ledovými a přežilo tam mnoho druhů z období předcházejícího. Naše území bylo blízko kontinentálních ledovců, došlo zde tedy k ochuzení, ale nejsme na tom tak špatně jako Skandinávie, Britské ostrovy nebo třeba Nizozemsko. Tam ledovce vymazaly skoro všechno a v posledních stoletích měly v západní Evropě negativní dopad také silné lidské vlivy.
Není tak moc prozkoumaná a vlastně průměrná vegetace, jako je ta česká, pro botanika trochu nudná?
Nuda to rozhodně není. Jednak jsme vlastenci, takže nás přirozeně zajímá, co máme na našem území, jednak se zde uprostřed Evropy potkává a míchá řada vlivů: v suchých nížinách máme východo- a jihoevropské druhy, v deštivých oblastech druhy západní Evropy, v horách druhy severské. A objevují se i překvapení. Před několika lety se například zjistilo, že u nás máme celosvětově nejbohatší rostlinná společenstva s rekordními počty druhů na malé ploše. Je to na loukách v Bílých Karpatech a nad příčinami moji kolegové dosud bádají. Na ploše desetiny metru čtverečního se tam nachází až 43 druhů kvetoucích rostlin, na ploše 16 metrů čtvrtečních je to pak až 109 druhů. To se nikde jinde na světě nenachází nebo se o tom aspoň zatím neví.
Zmiňoval jste země jako Nizozemsko nebo Británie, kde pestrost druhů negativně zasáhla činnost člověka. Je ústup či vymírání druhů problém i v Česku?
K vyloženému vymření rostlinných druhů na našem území dochází v posledních desetiletích poměrně vzácně a druhům, které by mohly být na pokraji vymření, se věnuje ochranářská péče. U řady druhů se ale dramaticky zmenšuje počet lokalit a velikost populací, což je alarmující, protože to odráží změnu celé krajiny. Do poloviny 20. století zde byla krajina, ve které fungovalo soukromé zemědělství s malými políčky, loukami a pastvinami. Mozaikovitě se v ní střídaly různé typy stanovišť. Pak ale nastoupila kolektivizace a intenzifikace zemědělství, čímž se krajina homogenizovala. Navíc na územích vhodnějších pro zemědělství se začalo hodně hnojit a používat pesticidy. Převládlo tam menší množství druhů, které se tomu dokázaly přizpůsobit, zatímco druhy původní krajiny ustoupily. Naopak se přestaly obhospodařovat mnohé pozemky, kde půda nebo klima nebyly tak vhodné pro zemědělství. Tamější louky a pastviny zarostly lesem nebo křovinami. Dnes se v krajině šíří les a řada lidí to považuje za dobrou věc, protože les je příroda. Jenže tím ztrácíme louky a pastviny, na které je vázáno obrovské množství specializovaných druhů rostlin a živočichů. Lesy vzniklé v nedávné době zpravidla nemají z hlediska biodiverzity velkou hodnotu, v podrostu mnoho života není.
Čistě pragmaticky z pohledu člověka a jeho užívání planety Země: Je to problém, že tu bude méně druhů rostlin a živočichů?
Záleží na kontextu. O některých druzích víme, že jsou přímo důležité pro člověka třeba jako zdroj surovin, potravin nebo léčiv, o dalších víme, že jsou nezbytné pro fungování ekosystému, třeba kvůli své schopnosti zadržovat vodu nebo ovlivňovat toky živin. U jiných druhů žádná taková užitečnost zřejmá není nebo je jen malá. To ovšem neznamená, že takové druhy nemohou být užitečné v budoucnosti. Druhy jsou genetické zdroje, které třeba dnes neumíme využít, ale v budoucnosti se mohou stát velmi prospěšnými. Podobně to platí pro funkci ekosystémů. Vymizení určitého druhu nemusí dnes ekosystém nijak ovlivnit, ale po nepředvídatelné budoucí změně prostředí může tento druh převzít klíčovou roli. Přírodní prostředí se vždycky měnilo a měnit se bude i nadále, a proto přirozená společenstva rostlin a živočichů obsahují nejen druhy, které jsou funkčně důležité dnes, ale i druhy, které jsou z dnešního bezprostředního hlediska spíše nedůležité, ale jsou jakousi pojistkou zajišťující přizpůsobení ekosystému na budoucí prostředí.
Jsou invazní druhy velký problém pro biotopy?
Šířením nepůvodní flóry se už delší dobu zabýváme a problém to skutečně je. Záleží ale opět na kontextu, tedy na konkrétním druhu a prostředí, kam se šíří. Někdy rozšíření nepůvodního druhu ničemu nevadí, jindy to může mít fatální důsledky pro společenstvo původních druhů. Pokud je nově příchozí druh velký a konkurenčně silný, zastíní původní druhy v okolí a ty ustupují. Negativní důsledky některých rostlinných invazí však můžeme přímo pocítit i my lidé. Známý je třeba případ ambrozie, což je severoamerický druh, který se šíří v teplých oblastech, například v Polabí a na jižní Moravě. Produkuje pyl, který létá v ovzduší a u mnoha lidí vyvolává nepříjemnou alergenní reakci.
Jaký je dnes odborný pohled na to, co je a co není přirozené? Není působení člověka a vliv invazních rostlin vlastně přirozený vývoj?
O tom se v odborné komunitě vedou rozsáhlé diskuse, především ve vztahu k tomu, co je vlastně smyslem ochrany přírody. Ve středoevropských nížinách člověk provozuje zemědělství nějakých sedm a půl tisíce let, takže zdejší krajina se vyvinula pod naším vlivem. Všechny zdejší ekosystémy jsou ovlivněny člověkem anebo jsou přímo lidským dílem. Týká se to i oněch unikátních druhově bohatých luk v Bílých Karpatech. Vezměte si třeba nížinné lesy, které se odedávna mýtily v krátkých intervalech kvůli získávání palivového dřeva. Tím se udržovaly světlé, díky čemuž se v nich vytvořila velká biologická diverzita. Zkrátka to, co dnes v našich nížinách a pahorkatinách chráníme, nejsou žádné přirozené biotopy bez zásahu člověka. Pokud bychom z těchto míst udělali oplocené rezervace s bezzásahovým režimem, začaly by zarůstat několika málo nejsilnějšími druhy a jejich diverzita by dramaticky poklesla, nejen u rostlin, ale i u živočichů. V těchto podmínkách je zkrátka volání po přirozených ekosystémech nesmyslné, snad s výjimkou ekologických experimentů na menších územích. Bezzásahové rezervace má cenu dělat jen tam, kde ještě přirozené ekosystémy existují.
V našich podmínkách už nikde nejsou?
Ve střední Evropě jsou na větších rozlohách prakticky jen na horách. Tam nebyl vliv člověka v minulosti tak velký a často začal jen před několika staletími. Příkladem jsou třeba lesy na Šumavě, kde může být v řadě případů lepší nechat volný průběh přírodním procesům.
Máte představu o tom, jak se bude vyvíjet vegetace na českém území v budoucnosti?
Budoucnost se přesně věštit nedá, ale existuje rozsáhlý výzkum, který modeluje možné trendy změn přírody na několik desetiletí dopředu. Všechno se odvíjí v první řadě od scénářů změny klimatu, na které navazují modely změn ve využití krajiny člověkem. Ve střední Evropě se bude oteplovat a léta budou sušší, proto lze očekávat šíření různých druhů z teplejších částí Evropy. Asi se sem ale bude šířit jen podmnožina těchto druhů, a to ty, které mají dobré adaptace k rychlému šíření na dlouhé vzdálenosti. A to jsou hlavně různé plevely a druhy dnes rostoucí na člověkem narušovaných místech. Také se budou šířit druhy zavlečené člověkem z Ameriky a Asie, třeba okrasné rostliny, které zplaní ze zahrádek. Které druhy to budou, se ale těžko předpovídá, protože při šíření hraje velkou roli náhoda.
Budeme se muset nějak adaptovat, pokud jde o lesnictví?
Měli bychom. V našich hospodářských lesích byl vysazován především smrk, což je severská a horská dřevina, která prospívá tam, kde je relativně chladno a vlhko. Dneska ale víme, že se bude oteplovat a podmínky pro smrk tu už nebudou vhodné, zejména kvůli množení různých škůdců. Další vysazování smrku je nerozumné, v nížinách zcela určitě, ale i ve středních nadmořských výškách. V druhé polovině 21. století, kdy budou dnešní sazenice pomalu dospívat do věku vhodného pro těžbu, už budou růst v nevyhovujícím, teplejším a sušším světě.
Jak jste se vy sám dostal k botanice?
Jsem z vesnice, takže jsem měl blízko do přírody, a na základní škole jsem měl dobrého učitele biologie. Jako skoro každé dítě se zájmem o přírodu mi připadali zajímavější živočichové, ale bez rady zoologa bylo obtížnější je systematicky zkoumat, protože žijí skrytě nebo utíkají, navíc jsem krátkozraký, takže ani na ptáky jsem pořádně neviděl. A tak jsem sám přirozeně dospěl k rostlinám a už mi to zůstalo. Jakmile se naučíte prvních několik desítek až stovek druhů ze „své“ skupiny organismů, tak už toho nemůžete nechat.
Jak to?
Najednou vidíte, že za každým druhem je zajímavý a unikátní příběh, že má každý své místo v přírodě. Nutí vás to nad nimi přemýšlet dál a dál. Což je mimochodem věc, která mi dneska chybí u velké části studentů biologie. Pořád je samozřejmě nemálo těch, kteří už na střední škole aktivně pozorovali přírodu a dost toho znají, něco si v terénu zažili a mají na věci názor. Přibývá ale těch, kteří nemají takzvaně v nohách, a botanikem nebo zoologem se nestanete bez toho, abyste v přírodě strávil hodně času a organismy a jejich přirozené prostředí si doslova osahal.
Co s tím?
Na našem ústavu se snažíme pracovat se středoškoláky, přednášíme pro ně, vodíme terénní exkurze a školíme práce středoškolské odborné činnosti. Loni jsme pro středoškoláky založili dokonce speciální kroužek. Podílíme se také na olympiádách a dalších soutěžích, protože je zkrátka potřeba mladé k oboru cíleně přivést. Mají dnes totiž strašně moc možností, čemu se věnovat, a hodně z nich chce přirozeně dělat něco, co úzce souvisí s moderními technologiemi. Ty my samozřejmě také používáme, běžně pracujeme s metodami molekulární biologie nebo rozsáhlými databázemi a nejrůznějšími statistickými modely, jenže to jsou věci, které se na univerzitě za pár semestrů při troše snahy naučíte. Těžko se ale dohání chybějící terénní prožitek přírody – hlavně proto, že je to časově náročné. Bez něj vám ale uniká spousta souvislostí a vlastní pohled na věc. Vždycky pak budete limitován a částečně odkázán na někoho dalšího, kdo vám věci vysvětlí v souvislostech.
Máte při svém postavení ještě čas chodit do přírody?
Jasně. Pracovně už samozřejmě nemůžu tolik jako dřív, ale pro studenty vedu zahraniční botanické exkurze a s diplomanty nebo doktorandy musím navštívit jejich lokality, abychom si promysleli a ukázali, co přesně tam budou dělat. Také mám výzkumné projekty, jejichž součástí je práce v přírodě, a můžete si tipnout, jak trávím větší část dovolených. Terénu se nedokážu vzdát a asi by to bylo špatně, když o tom mám učit.
