V září to budou tři roky, co v České televizi vznikla samostatná redakce vědy. Právě její redaktoři se v Česku aktuálně asi nejvíc starají o propagaci tuzemských vědeckých výsledků. Do vysílání dodávají měsíčně 100 až 110 příspěvků, které obnáší specializované pořady i reportáže dělané na klíč třeba pro hlavní zpravodajskou relaci Události. Jak se jim spolupracuje s univerzitami? A s jednotlivými vědci?
„Jestli se naplnila očekávání, která jsme na začátku měli? Mám dojem, že jsme spíš daleko dál, než jsme čekali. Že jsme byli na začátku příliš sebekritičtí a moc jsme se drželi při zemi v nápadech, co všechno můžeme dělat. Hlad po vědě je ohromný,“ hodnotí Stach, jenž o tématu popularizace vědy diskutoval na konferenci Hodnocení kvality vysokých škol, kterou hostila Masarykova univerzita.
Co lidi baví? Jaká témata nejvíc táhnou?
My jsme veřejnoprávní médium, takže mám to štěstí, že nemusím sledovat křivky sledovanosti. Obecně platí, že zajímavá jsou témata, se kterými se člověk dokáže identifikovat, typicky zdravotnictví, protože se týká každého z nás. Lidi také hodně zajímá vesmír, protože se dobře vizualizuje. Ale nedá se říct, že něco naopak nefunguje.
Řada vědců ovšem popularizaci svých výsledků nefandí, mají dojem, že tak dochází k jejich bagatelizaci. Bavíte se s nimi o tom?
My se s nimi bavíme o tom, jak chtějí popularizovat dané téma, ke kterému my si je zveme. Reagují různě, ale je to rozhodně lepší, než to bývalo. Vědci jsou čím dál otevřenější. Když jsme se před lety začínali vědeckým tématům systematicky věnovat, často jsme je museli přesvědčovat, aby do vysílání vůbec šli. Dnes už tento problém nemíváme.
Čím si to vysvětlujete?
Doba se posunula. I do povědomí vědců už se dostalo, že popularizovat je normální. Že je to součástí jejich práce, zvlášť pokud k ní využívají veřejné prostředky. Já beru taky jako samozřejmost, že chodím na přednášky a setkání s diváky. Další věc je, a v tom jsme, doufám, sehráli pozitivní roli, že už vědí, že když budou spolupracovat s námi jako s Českou televizí, tak z toho nevznikne žádná bulvární zpráva. Že je nebudeme tlačit do nesmyslů a nebudeme po nich chtít, aby říkali, že našli lék na rakovinu, když zkoumají dělení buněk.
Při zpracování tématu musíte pořád vyvažovat dva protichůdné aspekty. Pro diváky potřebujete, aby byla reportáž informačně a vizuálně atraktivní. Přitom ale musíte zpracovat obtížně uchopitelné téma a nezkreslit ho. Jaký na to máte recept?
To je individuální, každý případ je jiný a my to všechno s vědci probíráme. Vždycky jim říkáme, ok, vy jste přišli na tohle, co to znamená? A hledáme cestu, jak to vysvětlit. Vezmu třeba příklad s doktorem Palatinusem z Akademie věd ČR. Před dvěma lety se se svým týmem dostal na obálku časopisu Science, což je ohromný úspěch. Ale dostali se tam s difrakcí elektronů, což je absolutně antitelevizní téma. Vymysleli jsme to ale tak, že difrakci elektronů vysvětloval na laseru a kusu záclony, což byl takový model. Fungovalo to hlavně díky tomu, že sám vědec chtěl hledat cesty, jak to přiblížit. Neříkám, že to jde vždycky, ale říkám, že tam vždycky má být snaha zkusit takovou cestu najít.
Jak přistupujete ke zpracovávání vědeckých témat z Česka a zahraničí. Co má přednost?
Za mě je věda jenom jedna.
Ptám se proto, že už jsem v českých médiích zaznamenala, že zpracovávala téma ze zahraničí, přičemž ale v tuzemsku existují týmy, které se mu také věnují.
Tohle my se snažíme zjišťovat, ale je to jeden z největších problémů, na který narážíme: že instituce nevědí, co se u nich děje. Už se nám stalo, že jsme dostali informaci ze zahraničí a volali jsme na jednu univerzitu, jestli by nám k tomu dali komentář. Tam nám ale řekli, že tohle téma oni nedělají. Tak my jsme šli na Google Scholar, vyhledali jsme si odborné práce na stejné téma a zjistili jsme, že právě na té univerzitě se v daném oboru pracuje, a že dokonce její lidé dělali i na tom původním zahraničním výzkumu. Proč tedy přišla zpráva ze zahraničí a ne odsud z Česka? Čí je to chyba? Kdo měl komu dát vědět? Naši redaktoři nemají šanci objíždět jednotlivé týmy, aby se každého zeptali, co zrovna dělá. To musí vědět samy univerzity, se kterými se pak baví naši redaktoři. Přišlo by mi skvělé, kdyby univerzity vyčlenily vždycky třeba dva lidi jenom na to, aby obcházeli jednotlivé týmy a dělali třeba kalendář, kam se bude psát, co kdo dělá a jaké výsledky se kdy dají očekávat.
Ale je správné, aby každá česká univerzita zaměstnávala dva lidi jenom na to, aby informovali média, když lidé z tiskových nebo marketingových oddělení mívají na starost i přípravu nejrůznějších akcí, správu webů a řadu dalších aktivit? Není to už plýtvání veřejnými prostředky?
Vezměte si, že jednu reportáž v Událostech vidí zhruba milion lidí, kteří tak uvidí i jmenovku instituce, která výzkum dělala. Jakou hodnotu to pro univerzitu má? Já myslím, že ta hodnota není úplně malá. A jinak, upřímně řečeno, některé fakulty mají větší PR tým, než kolik je nás v redakci. To už pak mít třeba dva studenty, kteří budou obcházet výzkumníky, není tak velká investice.
Daniel Stach (*1988)
Mluvil jste o problému neznalosti toho, co se na univerzitách děje. Na jaké jiné problémy narážíte?
Někdy se ještě stane, že vědci nechtějí popularizovat. A asi poslední velká věc je absence vědomí, že právě teď je zlatá éra popularizace vědy. Taková poptávka po vědeckých výsledcích tady snad nikdy nebyla, a stejně tak nebylo tolik možností, jak vědu popularizovat.
Znamená to, že jsme na nějakém pomyslném vrcholu?
Nevím. Za mě je ideální, aby lidi přemýšleli, a věda pomáhá přemýšlet. V Hyde Parku Civilizace vždycky říkáme, že lidem dáváme potravu k přemýšlení, nechceme dovysvětlit téma úplně do kořenů. Chceme, aby měli lidé možnost se nad tématem zamyslet a říct si, aha, o tomhle se chci dozvědět něco víc, nebo o tomhle jsem vůbec netušil. Proto jdeme tou cestou, že chceme dávat vědu do všech možných pořadů, ne ji zabalit do jednoho speciálního. Chceme ukázat, že věda je normální součást života, že to není nic, co by mělo být v nějaké slonovinové věži, něco čemu by lidé neměli rozumět. Proto děláme to, že se na běžné věci díváme vědeckým úhlem pohledu. Můžeme si vzít extrémní případy, jako jsou třeba teroristické útoky. Můžeme se věnovat tomu, jak pracují kamerové systémy nebo systém rozeznávání obličeje, můžeme do vysílání vzít psychologa, který nám řekne, jak dochází na davovou psychózu. Věda není něco mimo tuto společnost, věda tvoří tuhle společnost.
Vzala to už většinová společnost za své?
Krok za krokem. Já neumím říct, kde chci být za pět let, nevím to. Spíš se vždycky dívám dozadu, jak se věci posunuly. Když si vezmu dobu před 15 lety a dnes, vnímání vědy je dnes úplně někde jinde.
Výstupem přírodních věd často je, že se popíše nějaký mechanismus nebo objev. Výstupem těch humanitních je často sdělení, že věci jsou složité a složitější, než jsme si mysleli, což je pro televizi komplikované postihnout. Jak se s tím vyrovnáváte, aby pak nebylo výsledkem, že je humanitních věd ve vysílání málo?
Kdyby byl výsledek jen to, že věci jsou složité, tak to není úplně dobrý výsledek. Chce to i nějaký konkrétní posun. Ale máte pravdu, osobně bych si ve vysílání přál víc humanitních témat. My se o to snažíme, ale narážíme na různé bariéry. Když se například blíží volby, oslovujeme sociology a ptáme se jich, z jakých úhlů můžeme téma pojmout, ale o konkrétním výzkumu se často nedozvíme. Navíc od vědců nám často přijde informace v duchu, že vydali knihu. Jenže vydání knihy pro televizi není zajímavé. Nás zajímá, co konkrétního je v ní.
Rozhovor původně vyšel v magazínu vysokých škol Universitas.
