V popularizační edici Munice nakladatelství Munipress mu vyšla publikace s názvem DNA jako občanský průkaz. „Je to pracovní název, který vznikl, když jsme se bavili o tom, co by v knížce mělo zaznít. Mně se připodobnění k občanskému průkazu líbilo, protože jsem chtěl popsat identifikační potenciál DNA. Z genetické informace uložené v každé buňce můžeme vyčíst údaje o žijících lidech i historických osobnostech, zjistit podobu člověka nebo pochopit, jak se lidé v minulosti stěhovali,“ přiblížil Pavel Lízal z Přírodovědecké fakulty MU hlavní témata publikace i to, co jej už dlouhá léta z genetiky nejvíc zajímá.
Konkrétně jde o populační genetiku a paleogenetiku člověka. Ta první se zabývá například výskytem různých genů a znaků v populacích, druhá se pak snaží rozklíčovat historii lidstva na základě analýzy genomu z kosterních pozůstatků lidí, kteří tu žili dávno před námi. Díky těmto oborům se například potvrdilo, kde byl pohřbený Richard III. nebo Koperník nebo jak se v dávné minulosti osidlovala Evropa. Výzkum ukázal třeba i to, že se naši předci křížili s neandrtálci a současní lidé si ještě pořád nesou malou část jejich genetické výbavy, ale i geny dalších, vědě dokonce neznámých typů člověka.
Sám Lízal se ke studiu DNA dostal díky zálibě ve čtení. Ještě na začátku studia na gymnáziu ho kvůli pokusům nejvíc bavila chemie a o genetiku se moc nezajímal. Měl ale rád science fiction, a když se mu dostala do rukou kniha Vzpoura homunkulů, která popisovala genové inženýrství a představy o tom, jak se v budoucnu budou lidé „pěstovat“, šel se rovnou zeptat učitelky biologie, kde se dá tento obor studovat.
Genetiku absolvoval na Přírodovědecké fakultě MU, kde se věnoval genetice rostlin. Později začal učit a dostal se tak k populační genetice. Když přijal nabídku stát se na univerzitě učitelem na plný úvazek, začal se víc zajímat také o paleogenetiku a obě témata dodnes přednáší nejen na MUNI. Hodně se věnuje i popularizaci vědy. „Chtěl jsem umět přiblížit nejnovější vědecké poznatky lidem. Odjakživa mě totiž bavilo vysvětlovat spolužákům biologii, a když jsem přijal pozici lektora na univerzitě, bral jsem to tak, že ruku v ruce s tím jde i popularizace oboru na středních školách nebo akcích pro veřejnost,“ podotkl Lízal.
Právě z vystoupení pro gymnázia či studenty univerzity třetího věku vycházel při psaní knihy. „Nemohl jsem ovšem jen přepsat své přednášky, musel jsem přemýšlet, jak knihu dobře seskládat, aby byla zajímavá a měla nějaký děj.“
Nejvíc mu dal zabrat závěr knihy, který v prvním rukopisu vůbec neměl. Moc se mu totiž nepozdávala rada editorky Lenky Brodecké, že by mělo jít o jakési shrnutí. Když mu ale řekla, že by se mohl v závěru zamyslet třeba nad etickými dopady toho, že z DNA se dá vyčíst spousta osobních informací, napadlo ho uzavřít knížku sci-fi povídkou, ve které skutečně originálně shrnul, co všechno se dá vyčíst z DNA. Překvapivě nejde jen o klasické určování otcovství nebo třeba ztotožňování obětí katastrof. Už dnes se zkouší z DNA určit rysy obličeje nebo dokonce příjmení.
Genetika je dobrý sluha, ale zlý pán
„I nám genetikům odhaluje obor nevídané možnosti. Kdyby mi někdo před patnácti lety řekl, že díky ní dokážeme odhadnout tvar tváře, tak se mu vysměju, protože ten určuje celá řada dalších faktorů včetně prostředí. Jenže právě populační genetika vytipovala asi 850 tisíc značek v genomu, které dokáže za pomoci statistických metod převést na obličej konkrétního člověka s větší přesností než očití svědci při sestavování identikitu podezřelého.“ V budoucnu tak bude podle Lízala zjištění totožnosti pachatele velmi rychlé. „Nezanechat někde biologickou stopu je téměř nemožné, svou DNA trousíme, kudy chodíme,“ směje se.
Upozorňuje ale, že zlepšující se možnost čtení v DNA může lidstvu sice dobře sloužit, ale také škodit. „Každý člověk, s výjimkou jednovaječných dvojčat má svou jedinečnou genetickou informaci. Každý by tedy měl zvažovat, komu a proč ji svěřuje,“ varoval v narážce na populární nabídky, jako jsou předpovědi budoucích chorob z DNA.
