„Tak nějak jsem se rozmáchl a blesklo mi hlavou, že to úplně stačí, že takhle bych se sám mohl stát kapelou,“ popisuje Petr Váša, jak začala jeho cesta k tomu, že se stal jedním z nejoriginálnějších umělců české alternativní scény. Coby absolvent dějin umění na Filozofické fakultě MU se Váša už více než dvacet let živí jako umělec na volné noze a vychází mu to. Fascinované publikum za sebou zanechává na vystoupeních po celém světě, na která vyráží sólově i s kapelou Ty Syčáci.
Kdybyste měl někomu popsat, jak vypadá fyzické básnictví, které je vaším originálním uměleckým konceptem, jak byste to udělal?
Jaký by měl být ten člověk, kterému to vysvětluju?
Řekněme vysokoškolsky vzdělaný se základním povědomím o umění.
Tak tedy: Fyzické básnictví je druhem básnictví, které kromě psaného a mluveného slova používá jako rovnocennou součást jazykového vyjádření i pohyb a gesto, často výtvarné, a také zvuky, nejen řečové, ale téměř hudební intonace, a navíc také scénickou akci. V grafické podobě je to jakýsi pohyb mezi figurací a kaligrafií. Ve scénické podobě je to něco mezi deklamací a zpěvem a tancem a pantomimou.
Představte si, že někdo stojí na pódiu a mává rukama a do toho mluví a skoro zpívá. Ale i tu výtvarnou složku beru jako neoddělitelnou součást. Jinak řečeno, fyzické básnictví má i svoji podobu na papíře.
Jak jste k takové formě dospěl?
Na základní myšlenku, která se pak ale samozřejmě různě rozvíjela, jsem přišel během jednoho odpoledne, kdy jsem si připravoval program pro svoji kapelu Z kopce. Měl jsem napsané texty, u kterých jsem si představoval, jak bych je zhudebňoval. Texty jsem si četl nahlas s různými intonacemi a doprovázel jsem to pohyby, jako když si představujete, že hrajete na kytaru nebo na bicí. No a pak jsem se tak nějak rozmáchl a blesklo mi hlavou, že to úplně stačí, že takhle bych se sám mohl stát kapelou. Se Z kopce jsme ty písničky pěkně nahráli na poslední desku, ale zároveň se z toho stal také první program mého fyzického básnictví.
Co na vás mělo největší vliv?
Tehdy asi hlavně avantgardní umění. Měl jsem touhu dělat něco komplexního a přitom jednoduchého bez nutného použití technologií, něco originálního, ale zároveň povědomého. S radostí zjišťuju, že publikum se tomu stále ještě diví a pak se diví, že se divilo. Fascinuje mě taky, jak pozitivně na to, co dělám, často reagují malé děti. Nedávno jsem si přečetl takový souhrn hypotéz o tom, jak vystupovali antičtí básníci předklasické doby, a zjistil jsem, že se tomu dost možná hodně podobám. V současném kontextu asi vypadám extravagantně, ale pravděpodobně je to něco, co se dělalo už velmi dávno, něco, co vychází z naší přirozenosti.
Narazil jste ve světě na někoho, kdo by udělal podobnou syntézu jako vy?
Představte si, že nenarazil. Nedávno jsem vystupoval v New Yorku s básníkem a performerem Paulem Millsem a on mi nadšeně říkal, že tam nikdo nic takového nedělá. V New Yorku vědí o všem, takže teď to mám oficiálně potvrzeno (směje se).
Vašim textům, ať už sólovým nebo těm s kapelou Ty Syčáci je ale potřeba rozumět. Jak to děláte v zahraničí?
S kapelou Ty Syčáci jsme připravili mezinárodní program, který sestává mimo jiné z voicebandů psaných ve zvláštní mezinárodní řeči, kterou jsem si vymyslel a říkám jí translatina. Tu také používám pro svá sólová vystoupení.
Jak takový jazyk vypadá?
Když jsem začal dělat první programy fyzického básnictví, tak to byly české texty, které jsem různě improvizačně rozvíjel a obohacoval neverbálními projevy, ale velice brzy mě začalo zajímat, jak daleko se s tím dá dojít. Východiskem pro mě byla rimbaudovská maxima vytvořit „jazyk dostupný všem smyslům“. Dospěl jsem k něčemu, čemu říkám „paralingua“. Pak jsem hledal most mezi tímto a „lingvou“ a postupně jsem vytvořil „translatinu“. Vypsal jsem si stovky slov z etymologického slovníku, dal jsem si dohromady slovníček a začal psát texty. Kritériem pro výběr bylo, že muselo jít o slova latinského nebo řeckého původu, plus mínus obsažená v češtině i angličtině. Testoval jsem translatinu na vystoupeních v různých zemích a nejlíp reagovali vedle Čechů Němci a Španělé. Kupodivu se ale zdá, že i přes problémy s jiným typem výslovnosti v angličtině tomu rozuměli i Američané.
Jak vypadá váš tvůrčí proces?
Pokud už mám v hlavě nebo na papíře shromážděný materiál, tak to nejde jinak než takzvaně vysedět. Už před mnoha lety jsem si ale zvykl nosit s sebou všude papír a tužku a všechno podstatné si zapisovat. Mám to jako lovecký reflex. Když mě něco zaujme nebo napadne, tak si to prostě napíšu. Nepřicházím tak v podstatě o nic a výborně se mi pak pracuje. Říká se totiž, že ty opravdu dobré nápady přicházejí v posteli, ve sprše a v autobuse, u psacího stolu ne.
Určitě a z více důvodů, jednak kvůli atmosféře studia a všem kamarádům a kamarádkám, a taky proto, že jsem našel mezi některými učiteli porozumění pro to, co se mi na výtvarném umění zdálo zajímavé. Teď jsem na to zrovna hodně myslel, protože jsem strávil čtyři dny v newyorském Metropolitním muzeu. To nejdůležitější pro život, co mi studium dalo, ale asi bylo, že jsem strávil pět let v kuchyni, kde se vaří ty různé akademické teorie. Dalo mi to schopnost poznat dobrý odborný text od toho nabubřelého a taky mě přešla představa, že toho musíte spoustu znát, abyste třeba mohli vyslovit názor na obraz.
Byl jste aktivní student?
Hodně jsem se zapojoval do studentské vědecké odborné činnosti, protože mě to bavilo, ale taky abych měl stipendium a mohl dělat muziku.
Kvůli hudbě jste ale nakonec málem dostal ze školy vyhazov.
To byla ta nepříjemná stránka mého studia za minulého režimu. Naše kapela Z kopce byla zřizována fakultním výborem Svazu socialistické mládeže a dokud jsme měli úspěch, tak se námi chlubili. Když pak někdo z krajského výboru komunistické strany dal pokyn ideologickému proděkanovi, aby kapelu zlikvidoval, většina lidí se ke mně obrátila zády. Nebýt toho, že tehdy panoval zvláštní zmatek, který byl už předzvěstí revoluce, tak by mě vyloučili. Měl jsem taky štěstí, že onomu proděkanovi emigrovala manželka, takže začal mít svých starostí dost. Hráli jsme pak dál, aniž bychom měli oficiální povolení, a už nás nikdo neotravoval. V červenci 1988 se mi dokonce podařilo získat papír, že jsem profesionální hudebník.
Co bylo tehdy za problém? Šlo o texty?
No o texty (směje se). Abyste tomu rozuměl, já jsem nechtěl být v undergroundu. Chtěl jsem se hudbou živit, a kromě toho všude vyhlašovali, jaká je tady svoboda, tak jsem to chtěl otestovat. Všechno jsme dělali legálně. Školní svazáci byli moji kamarádi a ti vyšší do toho moc neviděli, takže jsem měl razítko, že texty jsou v pořádku. Jenže pak si je asi obstarali nějací estébáci a donesli je na krajský výbor. Tam pak prý nějaký člověk pobíhal s našimi přepsanými texty a rozčiloval se nad slovem „nuda“ v titulu jedné písničky. Prý tam řval na tu partu komunistů: „Čtyřicet let to tady budujeme a oni se nudí!“ V milostné písni, kde se zpívalo „žlutá se třpytí na hnědé“, což byla normální přírodní lyrika, pak dokonce našli skrytou propagaci maoismu a fašismu. Bylo to o to vtipnější, že jsem žádné antikomunistické věci nepsal. Ty písničky se navíc vysílaly i v rádiu.
Zažíváte před vystoupeními trému?
Nikdy jsem trémista nebyl. Někdy jsou náročné ty věci před tím, doprava atd. Když už jsem ale na místě na pódiu, tak je to snadné. Navíc vokalizuju tím způsobem, že hodně dýchám, takže se během pěti deseti minut tak nadýchám vzduchu, že už je mi všechno jedno.
Co teď chystáte s kapelou Ty Syčáci? Už jste dlouho nevydali žádné nové skladby.
Chceme k našemu desátému výročí na jaře vydat desku v aranžmá s bubeníkem. Materiál na album vznikal jinak než dřív. Zkusili jsme to tak, že moje texty zhudebnili kluci z kapely sami a myslím, že to vyšlo skvěle.
Uživíte se jako alternativní umělec na volné noze?
Minulý rok jsem slavil dvacet let toho, že se takhle v České republice živím. Jde to, ale musíte dělat víc věcí zároveň. Já si to ovšem chválím. Hraju v kapele Ty Syčáci, mám sólová vystoupení a občas učím fyzické básnictví. V posledních letech taky, když je čas, hraju se skupinou Jasná páka. Někdy je to náročné, protože se stane, že se všechny různé aktivity sejdou v jednom týdnu, ale jinak je to úžasný život, který nikdy nesklouzne do rutiny, hodně cestujete a pořád k něčemu směřujete.
Ani na moment jste ještě neměl „normální“ práci?
Neměl. Od okamžiku, kdy mi rodiče řekli, že se nikomu nic takového nemůže podařit, mě nezajímalo nic jiného než tzv. volná noha. Snažil jsem se a vyšlo to.
