Jiří Špalek vede na ekonomicko-správní fakultě katedru veřejné ekonomie. I když se dnes podle vlastních slov považuje za ekonoma, začínal původně jako učitel matematiky a fyziky.
Zájem o věci, které se dějí kolem něj ve společnosti, ho ale zavedl jinam a dnes patří k českým průkopníkům netradičního přístupu k ekonomickému zkoumání. Se svými kolegy a studenty pracuje na experimentech, které zjišťují například to, zda mají lidé sklony ke korupčnímu jednání nebo jak jsou ochotni přispívat na veřejné statky.
Co vás jako vystudovaného učitele matematiky a fyziky přivedlo k ekonomii?
Na počátku byla konkrétní nabídka, abych přišel na ekonomicko-správní fakultu učit statistiku. K ekonomii jsem se pak „propracoval“ doktorským studiem. Nicméně měl jsem k ní blízko už dříve. Několik mých kamarádů ekonomii studovalo na vysoké škole, a tak jsme často vedli diskuse na ekonomická témata. Vždycky jsem se smál, že díky nim tu ekonomku taky tak trochu studuji. Navíc mě zajímalo, co se kolem mne děje. Chtěl jsem porozumět tomu, proč se politici chovají určitým způsobem, proč a jak se stát vyvíjí a podobně. Svého matematického vzdělání si cením, ale už po absolvování vysoké školy jsem věděl, že se čistě tomuto oboru nikdy věnovat nebudu. Chyběl by mi především kontakt s každodenní společenskou realitou.
Patříte v Česku k průkopníkům experimentální ekonomie. Když se ale řekne slovo experiment, člověk si většinou vybaví přírodovědnou laboratoř. Co si pod tím představit?
Experimentální ekonomie je skutečně metoda, která vnáší do ekonomie něco, co je typické především pro přírodovědné disciplíny – tedy opakované pozorování určitého jevu při pevně stanovených podmínkách. Jelikož zkoumáme reakce skutečných lidí, máme skvělou možnost testovat ekonomické modely v pseudoreálných situacích. Tradiční metody, které ekonomie využívá, obvykle pracují s historickými daty, která obsahují celou řadu neznámých faktorů, které nelze zachytit, ale jež zároveň mohou mít na rozhodování lidí zásadní vliv. Coby laboratorní metoda samozřejmě pracuje experimentální ekonomie se zjednodušeními. Její výhodou však je, že v experimentu si nastavíme situaci sami a podněty dáváme také výhradně my. Můžeme tedy přímé reakce poměrně dobře pozorovat.
Jak vypadá takový experiment?
V praxi vytvoříme situaci, která odpovídá určitému ekonomickému modelu, a seženeme skupinu lidí, jimž představíme jednotlivé možnosti, jak se v dané situaci mohou zachovat. Například se rozhodují, jak investovat peníze, znají-li míru rizika této investice. Vyberou si spíše investici s jistým, ale relativně nízkým výnosem, nebo budou ochotni riskovat a vydělají hodně, ale můžou taky skončit s prázdnou?
Tedy taková hra?
Ano, většina experimentů je založená na teorii her a jejich účastníci to mnohdy jako hru vnímají. Abychom je přiměli se do dané situace vžít, je v ekonomickém experimentu obvyklé použití peněz. Každý z účastníků ví, že na základě svého rozhodnutí získá finanční odměnu, jejíž výše je obvykle závislá na tom, jak „dobře“ se rozhodl. Právě to umožňuje experimentátorovi kontrolu, neboť finanční motivace obvykle přiměje subjekty k rozhodnutím, jež jsou podobná těm v reálné situaci. Nikdy se nám ale samozřejmě nepodaří zaplatit tolik, aby to byla pobídka zcela odpovídající realitě.
Co konkrétního se dá takto zkoumat?
Je toho hodně. Mě zajímají motivace lidského rozhodování. Konkrétně se zabývám třeba otázkou veřejných statků, respektive tím, do jaké míry jsou lidé z podstaty sobečtí nebo altruističtí, jestli jsou ochotní dobrovolně spolupracovat nebo ne. Jiným typickým příkladem ekonomického experimentu je například chování na akciových trzích, aukcích či monopoly. Teoreticky se ovšem dá takto zkoumat jakýkoliv ekonomický model.
Pracujete i na experimentech, které testují korupční jednání. Na co se dá přijít?
Zkoušíme, jestli by bylo možno experimentálně zjistit, jak se v různých zemích liší tendence ke korupčnímu chování. Neboli zda neexistuje nějaká alternativa ke slavnému indexu vnímání korupce, kterým se měří, jak lidé v dané zemi vnímají přítomnost korupce. Náš experiment vychází z pokusů prováděných už jinde v zahraničí. Když jsme jej vyzkoušeli v Česku a na Slovensku, zaznamenali jsme velký soulad s oním indexem. Vyšlo nám, že ochota ke korupčnímu jednání je v Česku menší, což by skutečně odpovídalo. Na druhou stranu nám rozdíl mezi Čechy a Slováky vyšel až příliš velký. Uvedený experiment chápeme jako pilotní projekt mimo jiné i proto, že z velké části byly jeho subjekty studenti a jen asi třetinu vzorku tvořila veřejnost.
Dají se tyto pokusy využít v praxi?
Dovedu si představit, že by na zjištění těchto experimentů mohlo navazovat testování antikorupčních nástrojů. Jestliže se shodneme na tom, že umíme experimentem prokázat reálnou ochotu lidí korumpovat nebo být zkorumpováni, pak bychom na základě toho měli být schopni posuzovat nástroje, jak tomu zabránit. To je ale poměrně vzácný příklad přímé aplikovatelnosti. Většina současných experimentů je fascinující spíše pro ekonomy, kteří se věnují teorii, neboť experimenty se opírají o ekonomické modely. Ekonomové jsou totiž modely posedlí a zajímá je, do jaké míry jsou validní.
Co vás na tom nejvíc baví?
Přiznám se, že dělat ekonomické experimenty je ohromná zábava. Je to příjemný pocit pronikat do mechanismů toho, jak lidé v ekonomických situacích reagují, a umět odhadnout, co se bude dít. Ještě lepší ale je, že se zdá, že to připadá zajímavé i řadě dalších lidí, protože publikace, které vydáváme, jsou dobře přijímány.
Pokusy používáte i ve výuce. Jak?
Využití experimentů při výuce byl vlastně počátek našich aktivit v této disciplíně. Chtěli jsme oživit výuku veřejné ekonomie a umožnit studentům přednášená fakta trochu prožít. Pokusy jsou v tomto ohledu skvělé, protože díky nim můžete sám na sobě vidět, jak se člověk v určitých ekonomických situacích chová. Když zjistíte, že vaše vlastní zkušenost je v podstatě popsána určitým ekonomickým modelem, je pro vás tento model mnohem srozumitelnější a snadněji si ho zapamatujete.
Co se studenty konkrétně zkoušíte?
Jeden ze seminářů věnujeme experimentu, který zkoumá, zda bude člověk dobrovolně přispívat na nějaký veřejný statek, což je věc, která přináší užitek nejen jemu, ale i všem ostatním. V praxi je typickým příkladem třeba veřejné osvětlení. Ekonomický model říká, že dobrovolně nebude přispívat nikdo, nicméně tak jednoduché to ve skutečnosti není.
Jak pokus probíhá?
Studentům předložíme velmi jednoduchou situaci, kdy pomocí hlasovacích lístků mohou rozhodovat, jestli přispějí do společného fondu nebo na svůj osobní účet. Zatímco osobní účet má pevně daný výnos, u společného fondu se výnos zvyšuje v závislosti na tom, kolik lidí do něj přispěje. Výnos z něj však získají všichni bez ohledu na to, jestli do něj přispěli, nebo ne.
Strategie hráče tedy závisí na tom, jak odhadne, co budou dělat ostatní.
Přesně tak. Kdyby všichni přispěli, tak je užitek větší, než kdyby si všichni peníze nechali pro sebe. Jenže v momentě, kdy se velký počet lidí začne chovat jako černý pasažér, který nepřispívá, ale jen získává, je společný fond velmi nevýhodný. V hodinách to vytváří zajímavé situace, kdy studenti, kteří přispívali, obviňují černé pasažéry z nemorálního či nepřípustného chování, přičemž toto chování je přesně v souladu s ekonomickým modelem racionálního jedince. Tyto experimenty děláme už snad devět let a myslím, že to výuku výrazně vylepšilo.
Jaké máte v tomto oboru ambice?
Přestože mám pocit, že se o nás už trochu ví, k elitnímu pracovišti máme ještě daleko. Byl bych rád, kdyby se nám podařilo vybudovat stálý tým, který bude v širším kontextu vnímán jako respektované pracoviště pro tuto oblast. Také bych rád rozšířil náš záběr. Zatím děláme jen malý výsek experimentální ekonomie, ale existuje celá řada dalších zajímavých oblastí. Sám jsem ale dost široce rozkročený. Mimo hlavní oblast experimentální ekonomie mě zajímají také analýzy, které umožní odhadnout dopady nejrůznějších veřejných politik. S kolegou jsme například připravovali modely týkající se důchodové reformy. V Česku se takové věci ještě moc nedělají, a rád bych to tedy víc na naší katedře rozvíjel.
Váš hlavní odborný zájem se týká veřejného sektoru. Jednou ze základních otázek, které si kladete ve výuce, jsou důvody existence státu. Dnes se podobně ptají i běžní lidé, kteří jsou často rozčarování z toho, jak veřejný sektor funguje. Jak si na tu otázku odpovídáte vy?
Existují jisté ekonomické fenomény, které roli státu předurčují. Jednou takovou věcí jsou zmíněné veřejné statky. Veřejné osvětlení soukromník nikdy nebude provozovat, protože by mu za to skoro nikdo neplatil. Existence potenciálního černého pasažéra je natolik riziková, že některé služby si stát musí vzít pod svá křídla. A pak jsou tu samozřejmě věci, které souvisí s šířením humanismu a prosazováním základních lidských práv a svobod. Jelikož mezi tato práva řadíme i právo na důstojný život, je logická potřeba nějaké elementární redistribuce od bohatých k chudým. To vše je výsledkem společenské smlouvy a historické zkušenosti. Lidé prostě zjistili, že je to pro všechny nejen výhodnější, ale řekli si, že je to tak i správně.
Západní svět dnes prochází jistou krizí hodnot. Mluví se o selhání státu. Myslíte, že máme před sebou nějakou velkou změnu, která postaví celý systém naruby?
Nejsem tak skeptický. Dochází pouze ke krizi státu blahobytu. Předpokladem jeho fungování je, že ekonomika neustále roste a lidé jsou schopni odvádět více na daních. Jakmile ale přestane být růst ekonomiky tak výrazný, nastává zásadní problém. Stát je totiž tak nabobtnalý, že ho už ekonomika nedokáže utáhnout. Což je přesně to, čemu nyní zejména v Evropě čelíme. Ale nepředpokládám, že to povede k nějaké dramatické změně společenského řádu. Před třemi lety jsme prošli ekonomickou krizí a nic vážného se nestalo. Došlo k několika malým korekcím, ale například finanční trhy či banky fungují pořád stejně. Pokud těmito institucemi neotřáslo ani to, že na ně celý svět ukázal a označil je za viníky krize, znamená to, že stabilita systému je velmi vysoká.
Nemyslíte, že bude třeba nějak přehodnotit skutečnost, že celá naše společnost je postavena na ekonomickém růstu?
Evropa asi bude muset začít přemýšlet, nad tím, jak funguje. Začne bohatnout jiná část světa a my před sebou nějaké velké období růstu nejspíš nemáme. Dotkli jsme se maxima svých kapacit, jsme bohatí a zpohodlnělí. Je možné, že začneme maximalizovat jiné atributy užitku, než ty které zachycuje hrubý domácí produkt. Třeba se shodneme na tom, že jsme schopni akceptovat menší ekonomický růst za cenu vyšší kvality života. Bude to možná nějaká nová společenská smlouva, ale radikální proměnu systému bych nečekal.
