Nad tím, jak vybrat víc peněz na daních, se zamýšlí každý ministr financí. Ví totiž, že se nikdy nevybere tolik, kolik by mohlo. Proč někteří lidé daně neplatí, zkoumali experimentální ekonomové a politologové Masarykovy univerzity. A přišli mimo jiné na to, že výtěžek z daní snižují negativní zprávy v médiích nebo už jen to, jak se takovému odvodu říká.
Experimentátoři vyrukovali na účastníky výzkumu s malou hrou. Ve chvíli, kdy se rozhodovali, kolik peněz státu ve formě daně poslat, běžel jim na monitorech počítačů proužek se zprávami. Některé byly pozitivní, jiné negativní, jako třeba informace o tom, o kolik stoupl státní dluh, ztráta Českých drah nebo že zkolaboval systém výplaty sociálních dávek.
Negativní zprávy měly účinek výrazně vyšší. Při využití této varianty informací nezaplatilo 60 procent lidí daně v řádné výši a vybralo se jen 64 procent z původně předpokládané částky. Naopak při pozitivní variantě zpráv nezaplatilo odvod už jen 43 procent účastníků výzkumu a celkový výtěžek činil 72,5 procenta z maximální možné částky.
„Lze to interpretovat tak, že špatné zprávy zvyšují v lidech pocit, že státní správa s vybranými penězi nehospodaří dobře a lidé mají dojem, že se jim peníze žádnou formou nevrátí,“ vysvětlil vedoucí týmu experimentátorů Jiří Špalek z katedry veřejné ekonomie. A šel ještě dál. „Lidé si obecně neuvědomují, co všechno se z jejich daní platí, a rádi podléhají dojmu, že z těchto prostředků čerpá jen poměrně úzká skupina lidí.“
Na poplatníky účinkoval také jazyk, kterým byly psány instrukce k platbě. Když se v nich mluvilo o dani, vybralo se o sedm procent méně, než když tvůrci experimentu použili neutrální výraz „odvod do společného účtu“. „Ve srovnání se zahraničními výsledky jsou tedy Češi mnohem citlivější na kontext, v němž rozhodování o placení daně probíhá. Může to být spojeno s celkovým společenským klimatem post-transformujících ekonomik,“ dodal Špalek.
Ve zmíněných dvou experimentech vykazovali Češi odlišné chování než účastníci ze západní Evropy nebo Spojených států. V jiných oblastech byly ale výsledky totožné. Také pro Čechy totiž platí, že vyšší pravděpodobnost kontroly vede k nižší míře daňových úniků a vyšší penále za nezaplacenou daň mírně zvyšuje ochotu subjektů daň platit. Rozhodně ne ale tolik jako hrozba kontroly. Ochota platit daně se zvyšuje s rostoucím příjmem, a naopak klesá s rostoucí daňovou sazbou.
Co si z toho může vzít veřejná správa?
Veřejné instituce si mohou ze závěrů výzkumu vzít minimálně to, že by se mělo zapracovat na vyšší pravděpodobnosti kontrol. Léta se mluví o tom, že některé firmy cíleně přenášejí sídlo své firmy do Prahy nebo ji zde rovnou zakládají, a to i proto, že možnost, že budou úředníci takový subjekt kontrolovat, je v hlavním městě daleko menší než kdekoliv jinde. Pracovníci místních berních úřadů jednoduše nemají kapacity na to, aby všechno zvládli.
Jako jedno z řešení, o kterém se diskutuje, je možnost, že část „pražských úkolů“ převezmou i úřady z jiných částí republiky. Tomu ale brání fakt, že lidé z jednotlivých pracovišť mají proto, aby se předešlo únikům informací, přístup jen do údajů o své oblasti.
„V Česku ale obecně moc nedochází k tomu, aby úřady nebo vláda přebíraly poznatky z výzkumů a snažili se je aplikovat. Náznak takové expertní skupiny vznikl jen jednou, za vlády premiéra Mirka Topolánka,“ vzpomíná Špalek na uskupení odborníků fungující pod zkratkou NERV.
V jiných zemích využívají vlády experimentátorů, behaviorálních ekonomů či psychologů k tomu, aby navrhovali a testovali odvážné koncepty, které se pak po vyzkoušení mohou dostat do zákonů. Příkladem je například současný britský premiér David Cameron.
