Profesor Josef Bejček patří mezi přední české odborníky na obchodní právo. Na Právnické fakultě MU už více než dekádu vede katedru obchodního práva, zabývá se především regulací trhu, závazkovým a soutěžním právem a soutěžní politikou. V poslední době mu vrásky na čele dělá nový občanský zákoník, který výrazně ovlivní jeho obor. V kanceláři někdejšího děkana fakulty zaplněné stohy listin však vládne poklidná atmosféra. Snad i proto, že se jí mezi bujně vzrostlými květinami linou příjemné tóny klasické hudby.
Klasická hudba je vaše záliba?
Hudba mě fascinovala od dětství a také jsem amatérsky muzicíroval. S přibývajícími léty jen tu emocionální krásu klasické hudby vnímám intenzivněji.
Studoval jste přírodovědnou větev gymnázia. Co vás dostalo k právu?
Mám rád, když věci fungují a je v nich pořádek. Myslel jsem, že mi to studium práva dá.
A dalo?
No, moc ne. V rozporu se svou romantizující gymnaziální představou jsem postupně zjišťoval, že ani v právu věci často nemají pevný a jasný řád.
Nevadilo vám to?
Naopak. Ona „přibližnost“ mě na právu baví nejvíc. Rád hledám společenský smysl a účel regulace a optimální vyvážení konkurujících si hledisek a zájmů. Obchodní právo, kterému se věnuji, je typicky sféra, kde se střetává soukromý zájem těch, kteří chtějí co nejvíc vydělat, s obecnějšími zájmy, například na ochraně životního nebo soutěžního prostředí. Je velmi zajímavé hledat pohyblivý průsečík.
Kde ho nacházíte?
Odpovím vtipem. Examinátor se ptá studenta: „Kde byste hledal smysl zákona?“ Ten odvětí: „Mezi řádky.“ Profesor na to: „Správně, neboť v řádcích samotných je nesmysl.“ Výklad každého předpisu je hodnotově podmíněn. Tentýž text se v různých dobách vykládá jinak. Tak třeba tytéž antitrustové zákony v USA, které se za prezidenta Reagana vykládaly neoliberálně a „dávaly křídla“ velkým korporacím, se v době prezidenta Clintona používaly k opačnému účelu. Zákony jsou zkrátka často jen obecné vodítko, pomocí něhož se aktuálně prosazují různé dobové hodnotové víry a politické zájmy. V právu nezáleží ani tak na tom, co se řekne, ale spíše jak se to interpretuje.
Je správné, že právo takhle funguje?
Jinak to ale nejde. Psané právo je fixováno, a tedy strnulé. Jeho změny (novelizace nebo rekodifikace) jsou jen nárazovým skokem k další fázi strnulosti. Přizpůsobení vývoji reality se dosahuje výkladem a judikaturou. Ustavičná změna norem by ohrozila právní jistotu a předvídatelnost. Právní vědomí má velkou setrvačnost a na stabilitě norem závisí jejich účinnost. Neobejdeme se proto bez generálních klauzulí a neurčitých pojmů, jakýchsi interpretačních „nárazníkových zón“, které dokážou překonat rozpor mezi strnulostí formy a dynamičností sociální reality.
Od roku 2014 bude účinný nový občanský zákoník a zákon o obchodních korporacích; ruší se tak mimo jiné stávající obchodní zákoník. Jak velká změna to bude?
Řada změn spočívá jen v tom, že se jisté úpravy formálně přesunou do jiného právního předpisu a něco se mírně modifikuje. Nemálo je i změn obsahových. Pozitivní je sjednocení úpravy závazkového práva, jež je dnes rozpolcena mezi občanský a obchodní zákoník.
Existence těchto dvou předpisů vedla ke zmatkům.
Bohužel. Už nedlouho po přijetí obchodního zákoníku jsme volali především po sjednocení závazkového práva. Rozdíly úprav často neměly rozumný věcný důvod a nezřídka se s nimi nedokázala konzistentně vypořádat ani doktrína, ani judikatura. Navíc obchodní zákoník prodělal na sedmdesát novelizací, zčásti v reakci na evropské harmonizační snahy, a stal se značně nepřehledným a nevyváženým. Stávající občanský zákoník se sice novelizacemi na jedné straně zbavil mnoha „mateřských znamének“ doby svého vzniku, tedy roku 1964, ale po všech těch kůrách vypadal s prominutím jako ementál s berlemi mimokodexových úprav, navíc s vadou zraku, s některými příznaky novotvarů a sklerózy. Obchodní zákoník měl některé příznaky podobné a navíc trpěl silnou nadváhou.
Jste tedy rád, že k rekodifikaci konečně došlo?
O vhodnosti rekodifikace soukromého práva pochybuje asi málokdo; já sám jsem pro ni od samého začátku, ať už jako člen rekodifikační komise v 90. letech nebo když mě v roce 2000 tehdejší ministr spravedlnosti Motejl požádal o oponenturu návrhu věcného záměru nového občanského zákoníku. Ostré spory se však vedou o rozsah, konkrétní obsah a formu toho, co bylo nakonec přijato. Můj postoj k výsledku je ambivalentní. Kvůli rozsahu a dopadu takové změny – a navzdory tomu, že se někdy říká, že příprava i oponentura trvaly dlouho – bych si představoval mnohem více času na skutečně důkladnou a systematickou oponenturu, a nejen více či méně „všelidovou diskusi“ k návrhu.
Co konkrétně vám vadí?
Některé staré věci byly jen nově přeformulovány, což není dobré. Když v právu o něčem mluvíme, měli bychom používat stejná slova pro stejný obsah. Je to klíčové pro srozumitelnost a pro právní kontinuitu. Nemá se hrát na kvaziestétskou stylistiku a zvučnost; zákon není autorský text, klíčová je obsahová jasnost. Mám také řadu detailních výhrad a nejasností. Všeobecně řečeno jde o předpis, který mění zavedené pojmosloví a může rozkolísat právní jistotu.
Není přirozené, že se to děje, když se provádí tak zásadní změny?
Samozřejmě že to přirozené je, otázkou ale zůstává, jestli zde těchto změn není až příliš mnoho a zda nejsou někdy samoúčelné. Tento smíšený pocit nemám jen já, sdílí jej mnoho právníků s tím či oním akcentem. Někteří starší praktici se dokonce nechali slyšet, že raději „sbalí krámek“, než aby museli vynaložit ohromnou adaptační intelektuální investici; ti „oportunnější“ volají alespoň po posunutí doby účinnosti nových předpisů.
Přizpůsobujete tomu už i výuku?
Nemůžeme „přepřáhnout“ okamžitě a začít učit jen podle nových předpisů. Už proto, že naši absolventi budou ještě dlouhá léta používat stávající předpisy. Vztahy vzniknuvší do 31. prosince 2013 se totiž budou až do svého zániku řídit podle nich. Těžiště výuky se ale bude samozřejmě přesouvat. Zatímco letos učíme ještě základy současné účinné úpravy a srovnáváme ji s tou novou, za dva roky už to bude naopak.
Obchodní právo vytyčuje mantinely pro fungování ekonomiky. Kapitalistický společenský systém a vůbec západní hodnoty se v posledních letech ale dostávají do jisté krize. Jak se na to díváte?
Pokud je dominantní „západní hodnotou“ okamžitý individuální blahobyt, tak ta v krizi nepochybně je. Je to až klišé konstatovat, že konzumerismus je neudržitelnou cestou do pekel. Pokud se v tomto orientace společnosti nezmění, je trudná již pouhá představa následků. Já sám si ale nejsem jist, že zažíváme nějakou krizi „západních“ hodnot. To není žádný homogenní monolit. Co selhává? „Anglosaské“ hodnoty s důrazem na svobodu, autonomii a s neutralitou k sociální solidaritě? Nebo hodnoty střední a severní Evropy s ochranářskou tendencí vůči spotřebitelům a vůbec ke slabším?
Hraje nějakou roli v oné krizi právo?
Obávám se, že i právníci jsou zčásti také trochu spoluodpovědní za nenahodilý charakter současné krize, nebo alespoň za rychlost a úroveň jejího (ne)zvládnutí. Nezřídka se utápíme v detailních právních formulačních nuancích a může nám uniknout služebnost té či oné normy či interpretace určitým dílčím zájmům nebo hodnotám. Podobáme se tak lidem, kteří sice přesně popisují polohu ručiček na hodinkách, ale nevědí přitom, kolik je hodin. Obávám se, že mezi příčinami krizí je i jednostranná a krátkodobá orientace výlučně na vlastní prospěch, prostě sobectví. To mohou posilovat právě soukromoprávní normy svým zaměřením na právo každého „brát se za své štěstí“, nejsou-li dostatečně korigovány normami veřejnoprávními. Právo je nejen nástrojem k ochraně práv jednotlivce, ale chrání i zájmy veřejné. Je institucionálním pojivem společnosti jakožto různě komponované směsi individualismu a solidarismu a vyjadřuje mimojiné určité minimální etické zásady nezbytné k fungování lidské společnosti složené z jednotlivců.
Kritika často směřuje k nezodpovědným velkým korporacím. Neměli bychom být k těmto velkým firmám přísnější?
Nadnárodní korporace jsou dnes už tak velké, že se některých zákonů nemusí obávat. Dovedou si navíc obsah norem zařídit tak, aby právě jim vyhovovaly, nebo některé předpisy zablokovat. Jejich politická moc předchází moci zákonodárné. Vermontský senátor Aiken kdysi řekl, že by Američané měli vyhlásit vítězství ve Vietnamu a pak slavně odtáhnout. Možná bychom měli vyhlásit vítězství nad velkými korporacemi a boj ukončit. Už je prostě pozdě nad jejich velikostí zvítězit.
Říkáte tedy, že regulovat korporace a monopoly nemá smysl? Žijeme už v takové džungli, že se nedá nic dělat?
Mluvil jsem o strukturální kontrole ex ante. Na tu je opravdu většinou pozdě. Zbývá regulatorní kontrola chování těchto kolosů ex post. Právě antitrustové zákony mohou korporacím zatrhnout libovůli a zvůli.
O 90. letech v Česku se někdy mluví jako o kapitalistické džungli. Souvisí to i s problémy dneška?
Dodnes se potýkáme s dozvuky tehdejší absolutizace svobody. Jeden příklad: Někteří jsme tehdy marně hlásali, že privatizace by neměla být hra bez pravidel a že by privatizační projekty měly podléhat přezkumu. A dnes řešíme případy zneužití tržní dominance proto, že se tehdy zprivatizoval kdejaký monopol místo toho, aby se rozbil. Nebo že se z ucelené technologické jednotky vytvořily dva „samostatné“ privátní podniky, které se dodnes drží v šachu.
Českou společností hýbou stále přibývající kauzy spojené s veřejnými zakázkami. Proč se to podle vás děje navzdory tomu, že máme nový zákon, který to upravuje?
Právo je pouze komplementárním nástrojem, který působí v určitém kontextu. Některé země mají jednodušší zákony o veřejném zadávání a korupce u nich není ani zdaleka podobná té naší. Působí tam další neprávní regulativy, lidé se prostě chovají slušně a v průměru jsou civilizovanější. Říká se, že právo je s to zvládnout zhruba pět procent odchylek od normálu. Nezvládne však „epidemii protiprávnosti.“
Záleží tedy především na tom, jací jsou lidé.
Říká se, že existují-li příležitostní zloději, existují také slušní lidé z nedostatku příležitostí. Jednou z funkcí práva je minimalizovat tyto příležitosti a odrazovat od nich. Nespoléhejme se však, že vše spasí nová skvěle vyladěná norma.
