Vítězkou soutěže Ius et societas se stala doktorandka na Právnické fakultě MU Monika Stachoňová. Coby absolventka žurnalistiky a sociologie využila ve své vítězné práci všechny tři své obory. Věnovala se totiž vztahu soudnictví a médií.
„O soutěži už vím několik let. Pokaždé jsem na to ale zapomněla, propásla deadline nebo to nestihla napsat. Až letos jsem se konečně odhodlala,“ říká se smíchem právnička.
Jedná se o prestižní soutěž, která je zaštítěná institucemi jako Ústavní soud nebo Nejvyšší státní zastupitelství a také Právnickou fakultou MU nebo Fakultou sociálních studií MU. „Pro někoho může být motivací i finanční ohodnocení soutěže, pro mě to ale byla výzva, zda obstojím v konkurenci témat i před odbornou porotou.“
Její vítězná esej je na téma Media as a second trial. Z názvu by se mohlo zdát, že se bude jednat hlavně o rozbor problematiky ovlivňování soudnictví médii, práce nabízí ale i další informace. „Kladu si ve své práci otázku, zda může soudnictví nějak využít to, že se o něj média zajímají. Případně, jak spolu mohou tyto dvě strany spolupracovat. Určitě se totiž prolínají, ať už chtějí nebo ne."
Někdy totiž dochází například k situacím, kdy soudci nechtějí mluvit s médii o svých případech a média pak informují veřejnost zavádějícím způsobem nebo přímo špatně. Přitom oboustranná spolupráce justice s médii přináší dobré výsledky obou stranám i širší veřejnosti, která je pak lépe a pravdivěji informována.
„Samozřejmě, že se média zajímají jen o určitá témata. Soudy jim ale mohou jít naproti a ze svého pohledu zásadní rozhodnutí vypíchnout tiskovými zprávami či podobně. Soudnictví totiž slouží veřejnosti a mělo by se snažit své právní myšlenky předat, ne schovávat. Proto také pokud média projeví zájem o některý rozsudek, není důvod jim relevantní informace nedat," uvádí Stachoňová. „Média o tom jinak stejně napíšou, akorát bez podkladů přímo od zdroje. To pak může zbytečně zvýšit počet chyb v předávaném sdělení.“
Inspiraci v řešení otázky spolupráce si přivezla ze zahraničních pobytů v Litvě a Nizozemí. „Pro budoucí soudce pořádají tréninky mediální gramotnosti. Jdou na soudní jednání, z něhož pak během hodiny musejí napsat reportáž, obdobně jako běžní novináři. Ukázalo se ale, že nejsou schopni napsat srozumitelnou zprávu bez chyb, a to dokonce ani těch právních." Díky tréninku pak soudci mnohem lépe rozumějí specifikům žurnalistické profese, nemají tolik předsudků a jsou k potřebám novinářů vstřícnější.
Problém ale nestojí pouze na soudnictví, ve skutečnosti jsou strany tři – soudci, média a veřejnost. „Nestačí klást důraz na větší otevřenost soudního systému a mediální gramotnost soudců. Nutná je i chuť médií se v oblasti práva vzdělávat a nepsat příliš zkratkovitě,“ vysvětluje. „Nejdůležitější ale je, aby na sebe média nebrala roli druhého soudce. Tedy aby nevynesla mediální rozsudek před faktickým soudním vyhlášením. Pokud totiž o někom napíšou, že je vrah i přesto, že vyšetřování teprve probíhá, tak je to špatné. Na druhou stranu mohou mít pozitivní vliv. Třeba v kauzách tzv. šmejdů se díky mediálnímu tlaku podařilo přijmout přísnější legislativu během jediného roku, což je nevídaně rychle," uzavírá vítězka soutěže.
