Bojová umění jsou jeho život. Docent Zdenko Reguli se jim věnuje už od dětství a spojil s nimi i svou kariéru. Do Brna přišel před lety ze Slovenska, aby pracoval na fakultě sportovních studií a rozvinul zde tradici úpolových sportů. Není ale rozhodně pouhým teoretikem. V Česku a na Slovensku patří mezi nejlepší mistry v aikidu, vždyť i místo obývacího pokoje má doma tělocvičnu.
Když se budeme bavit o úpolových sportech – co jsou to vlastně ty úpoly?
Ve spojení se cvičením tento termín poprvé použil Miroslav Tyrš, spoluzakladatel Sokola. Dnes úpoly definujeme jako všechna tělesná cvičení, v nichž je cílem v tělesném kontaktu přemoci druhého člověka.
V úpolových sportech je tedy vždy nějaké použití síly.
Ne nutně. Jsou sporty, kde pouze na síle nezáleží. Výrazně ji použijete třeba v řecko-římském zápase nebo v sumo, ale například v tchai-ťi jde spíše o prociťování pohybu a o snahu v kontaktu cítit pohyb partnera.
Člověk si to nicméně běžně spojuje s násilím a s tím, že se někomu ubližuje.
Úpolové sporty jsou hodně rozmanité a opravdu mezi ně patří i nebezpečné disciplíny takřka bez pravidel, jako jsou Mixed Martial Arts. Na druhou stranu jsou zde ale úpolové sporty, které slouží ke komplexnímu rozvoji osobnosti. Zpravidla není cílem naučit se jen bojovat a porazit někoho, ale jejich ovládnutí zahrnuje složitou práci s vlastním tělem, učení se tělesné i duševní rovnováze a také společenské odpovědnosti.
Nikdy mi nešlo moc do hlavy, jak to jde dohromady s tím, že se učím bojovat.
Z vnějšího pohledu to může být obtížné pochopit, ale v tom je právě ona podstata bojových umění. Z rozporu vše plyne. Když se učíme bojovat a zvládat často i drastické techniky, jak třeba používat meč k odříznutí zápěstí nebo jak někoho co nejefektivněji udeřit či uškrtit, tak se současně učíme i to, že boj je až poslední možností. Učíme se chápat, že existují jiné cesty. Když získáváme moc doslova nad životem a smrtí, pak teprve můžeme pořádně chápat, proč je vždy lepší jít cestou nenásilí. Máme totiž s násilím přímou zkušenost a vážíme si o to víc míru.
Stalo se vám, že jste musel v reálném životě použít to, co z bojových umění umíte?
Ano i ne. Dostal jsem se častokrát do konfliktu, který hrozil fyzickým násilím, ale nikdy jsem nedovolil, aby to došlo tak daleko. A považuji to za pozitivum. Jsme k tomu vedení. I když člověk cítí převahu, není moudré vstupovat do konfliktů, kterým se dá vyhnout. Mnohokrát se už stalo, že i šampioni a dokonce olympionici z úpolových sportů zemřeli v nějaké obyčejné potyčce.
Jak jste se k bojovým uměním vlastně dostal?
Začal jsem cvičit už jako dítě judo, protože se mu věnoval můj starší bratr. Pak jsem se coby teenager vrhl především na karate, to už ale bylo na konci 80. let, kdy k nám začaly pronikat informace také o jiných bojových uměních. A právě tehdy jsem se začal věnovat zvláště aikidu a pokračuji v tom až doteď.
Proč právě aikido? Mě na něm vždy fascinovalo, že je to takový sebeobranný styl a nejsou v něm ani turnaje.
Je to tak. V aikidu se nedá soutěžit, to by šlo přímo proti jeho hlavní myšlence. Pokud by se totiž soutěžilo, nutně by proti sobě museli stát dva lidé, z nichž každý chce vyhrát, a jeden by musel skončit jako poražený. V aikidu ale sledujeme jinou myšlenku. Někdo sice může vyhrát, ovšem ne na úkor druhého.
To vás k aikidu přilákalo?
Když jsem byl kluk, bylo pro mě aikido opředeno tajemstvím. Bylo to doslova magické. V knihách se psalo, že v aikidu i slabší může porazit silnějšího, že je to umění, kde se používají různé ladné pohyby. To mě zajímalo. Chtěl jsem být ten, který nad každým s lehkostí zvítězí. Později jsem samozřejmě zjistil, že tak jednoduché to nebude, pořád mě ale uchvacuje ladnost pohybů a také myšlenka vzájemné spolupráce v boji, kdy proti sobě nestojí dva soupeři, ale partneři. Kouzlo si aikido ponechává i v tom, že je těžko pochopitelné bez toho, aby ho člověk víc poznal zevnitř. Zkušenost je v bojových uměních obecně velmi důležitá.
Čím to je?
Neustále se musíte učit a trénovat, tím se stáváte lepším. Učitelé bojových umění tak na rozdíl od většiny jiných sportů musí být zároveň i praktikanty těchto umění. Trenéři nesedí na lavičce, ale vždy cvičí společně s žáky, vždy jsou těmi, kteří nejlépe ovládají všechny techniky a ukazují je. Samozřejmě že pokud je učitel starý, tak už není tak silný a rychlý, ale umění stále ovládá.
Vraťme se ještě k tomu, že se v aikidu nesoutěží. Jak se dociluje toho, že v něm nejsou vítězové a poražení?
Když prohrajete v soutěžním úpolovém sportu, fyzicky, ale hlavně psychicky cítíte totální porážku. Ležíte třeba na zemi a nemůžete se pohnout, protože vás ten druhý drží, a víte, že jeho schopnosti byly lepší než ty vaše. V aikidu k tomu nedochází. Vždy proti sobě totiž stojí člověk, který hraje roli útočníka a který má být poražen, a člověk, který se brání. To je důležité i z morálního hlediska. V konečném důsledku má tedy i útočník radost z toho, jak se jeho partnerovi v domluveném boji podařilo použít nějakou techniku a že vyhrál. Má dobrý pocit z toho, jak byl lehce poražen a jaký to byl úžasný pohyb. Vnějšímu pozorovateli nemusí být tento rozdíl na první pohled jasný, protože fyzicky to může působit stejně jako soutěžní sporty, ale podstatné je, co prožívají ti dva.
Vyrozuměl jsem, že aikidu se věnuje celá vaše rodina.
Ano, cvičí i manželka a vedeme k tomu i našeho desetiletého syna a někdy spolu bojujeme. Mám za to, že je to pěkná součást vztahu otce a syna – společně si zazápasit. Aikido ale zatím moc netrénujeme, jeho techniky nebyly vytvořeny pro děti a ne všechny jsou úplně bezpečné.
Máte doma tělocvičnu?
Máme tělocvičnu místo obýváku. Je to taková ústřední místnost našeho domu s položenými žíněnkami. Máme s ní propojenou kuchyni a odehrává se tam náš rodinný život. Tráví tam čas ale třeba i kamarádi našeho syna, když přijdou na návštěvu. Často se stává, že si u nás společně zacvičíme. Jsou tam žebřiny, hrazda, míče, pěnové zbraně, takže kluci si tam rádi hrají a zkoušejí třeba různé pády.
Až teď jsem si všiml, že navzdory svému slovenskému původu se mnou celou dobu mluvíte česky. Je to záměrná snaha nebo to přirozeně vyplynulo za tu dobu, co jste v Česku?
Obvykle v běžné komunikaci mluvím slovensky a nevidím moc důvod to měnit. Mám pocit, že lidé v mém okolí jsou dostatečně vzdělaní a běžně mi rozumí. Nechtěl bych je urážet tím, že bych se snažil s chybami mluvit česky. V důležitých chvílích, třeba u řady přednášek nebo při zkoušení studentů, ovšem mluvím česky. Mám totiž za to, že zkouška samotná je dostatečně stresující a stresovat je ještě tím, že na ně mluvím de facto cizím jazykem, by nebylo správné.
Jak jste se vlastně dostal ze Slovenska do Brna?
Do Brna jsem přišel, když v roce 2003 tehdy ještě na nově založené fakultě sportovních studií hledali asistenta pro úpoly. Přihlásil jsem se do výběrového řízení a byl přijat. Začal se zde rozvíjet bakalářský obor speciální edukace bezpečnostních složek a na poptávku studentů a praxe se posléze vytvořil ještě navazující magisterský obor aplikovaná sportovní edukace bezpečnostních složek. V souvislosti s tím se také původní oddělení úpolů rozšířilo a později vznikla katedra gymnastiky a úpolů. A jak jsem byl na začátku na všechno sám, teď už je nás na úpoly několik a můžeme výuku rozvíjet a věnovat se více i výzkumu a publikování výsledků.
Po příchodu do Brna jste také založil vysokoškolský klub aikida.
Kolega z atletiky Petr Kotyza byl předsedou Vysokoškolského sportovního klubu, a tak jsem ho oslovil, jestli by nebylo možné takový oddíl založit. Moc mi s tím pomohl a pomáhá také fakulta, která nám pronajímá prostory v Komárově. Formálně to ale s univerzitou nemá nic společného.
Cvičit tam může chodit kdokoli?
Studenti Masarykovy univerzity tvoří většinu, protože je to přece jen v univerzitní tělocvičně, ale klub je otevřený komukoliv.
Jak se stane, že se člověk rozhodne založit takový klub? Co z toho máte?
Dělám to zcela zdarma jako volnočasovou aktivitu, takže pro peníze to opravdu není. Chodím tam jako každý, zaplatím si členské příspěvky a jdu si zacvičit. Jediný rozdíl mezi mnou a ostatními je v tom, že vedu trénink. Motivace je ovšem z jistého pohledu egoistická. Když jsem přišel do Brna, chtěl jsem cvičit, a abych mohl cvičit, potřeboval jsem k tomu nějaké lidi. A pokud chci cvičit lépe, tak potřebuji partnery pro cvičení, kteří jsou co nejlepší. Čím víc jsou totiž pokročilí mí studenti, tím pokročilejší můžu být i já. Je to taková pyramida. Nejlepší vytahují ty horší výš, ale zároveň stoupají s nimi.
V bojových uměních existují určité stupně dovednosti. Jak se získávají v aikidu?
Existují standardizované zkoušky, při nichž se hodnotí kondiční příprava, zvládnutí techniky, ale také znalost etikety a způsob, jakým člověk působí, a jestli se třeba chová dostatečně uctivě k partnerovi na zkoušce. Je to poměrně komplexní hodnocení. V aikidu máme šest začátečnických stupňů kjú a osm stupňů dan. Do čtvrtého danu se dělají zkoušky, od pátého stupně se pak udělují na základě doporučení. Vždy na začátku roku se v Tokiu sejde skupina nejvyšších japonských učitelů aikida a ze seznamu doporučených studentů pro vyšší stupně rozhodují o jejich udělení. Od čtvrtého danu už člověk zná všechny techniky a za důležité se tedy pokládá, aby dokázal předávat, co umí, a aby za ním byli žáci. Hodnotí se také osobnost.
A to je fáze, kde jste už i vy?
Získal jsem pátý dan tuším před dvěma lety. Je to nejvyšší stupeň, který máme v Česku a na Slovensku. V Česku jej již získalo několik učitelů, ale můžu se chlubit tím, že jsem nejmladší, na což jsem opravdu pyšný. V japonských bojových uměních totiž hraje roli i faktor seniority. Pokud někdo cvičí dostatečně dlouho, může dostat pátý nebo i vyšší dan už jen proto, že cvičení věnoval tolik času a úsilí. Pokud tyto stupně dostane někdo mladší, musel si to zasloužit opravdu aktivním přístupem.
Vidíte v dosažení vyšších stupňů svůj životní cíl?
Zpočátku je přirozené, že k tomu člověk směřuje, a výraznou metou bývá dosažení prvního stupně dan, kdy získáte černý mistrovský pásek. Když jsem byl mladý, tak jsem po tom prahl. S věkem se ale člověk přirozeně trochu zklidní, navíc dnes už mám černý pásek i v řadě dalších bojových umění. Především jsem ale stejně jako každý, kdo dlouho cvičí, pochopil, že to zdaleka není to nejdůležitější.
