Na vtipné příběhy ze školy vzpomínají někdejší žáci po celý život, a když se potkají na třídním srazu, ochotně je loví z paměti. Humor do školy zkrátka patří. Ale jakou roli hraje ve fungování třídního kolektivu a v životě lidí ve škole? K čemu je dobrý? Odpověď na tyto otázky nabízí ve studii s názvem Humor ve škole Klára Šeďová z ústavu pedagogických věd.
Popište vtipnou příhodu, která se vám ve škole stala. Tak nějak zněl úkol, který během jednoho školního roku postupně dostávali žáci druhého stupně různých základních škol. Vzešlo z něj 137 žákovských příběhů a jako doplňkový soubor 41 učitelských.
Klára Šeďová, která se na filozofické fakultě dlouhodobě věnuje výzkumu komunikace a interakcí ve školní třídě, je postupně analyzovala. „Existují studie, které sledují vliv humoru na efektivitu výuky, ale mně připadalo, že humor hraje spíš roli v sociálních vztazích ve třídě,“ naznačuje odbornice, jakým směrem se ve svém výzkumu vydala.
Je humor vždy pozitivní?
Padne-li zmínka o humoru ve škole, svádí to k pozitivnímu hodnocení. Vtipy a smích přece musí atmosféře v kolektivu jen pomáhat, řeklo by se. „Každý ovšem známe příklady sarkastických učitelů, kteří jsou sice vtipní, všichni se ale třesou, aby se nestali jejich terčem,“ oponuje Šeďová, která i v odborné literatuře narazila na vzájemně protichůdné teoretické koncepty.
Jedni experti se na humor dívají jako na formu útoku, jde vlastně o boj převedený do slov. Zároveň však existují teorie, které tvrdí, že humor dokáže budovat solidaritu ve skupině.
Ze studie vyplývá, že realitě se nejvíc blíží kombinace obojího. „Když žáci dělají různé schválnosti, chtějí tím na školu trochu zaútočit. Pořád musí dodržovat nějaká pravidla, a tak jí to chtějí vrátit. Nechtějí ji ale skutečně poškodit,“ vysvětluje Šeďová a dodává, že, ač si to učitelé možná někdy nemyslí, právě takové jednání žáky se školou smiřuje a pomáhá jim se k ní přimknout.
Příkladem budiž příhoda, v níž žáci přilepí mobilní telefon pod desku učitelského stolu a postupně jej v hodině prozvání. Učitelku zvuk ruší, zároveň ale nerozpozná, že jde o mobil a domnívá se, že venku na ulici dělníci pracují s vrtačkou. Celá třída se samozřejmě válí smíchy.
Žáci svých chováním vyjadřují vůči škole nepřátelství, zároveň ale všechno dělají hravou formou, takže důsledky jejich chování jsou daleko méně závažné, než kdyby to mysleli doopravdy. „Humor je tak vlastně pojistným ventilem, jímž se upouští napětí, které v mocensky asymetrických vztazích mezi učiteli a žáky nevyhnutelně vzniká,“ vysvětluje Šeďová.
Symbióza žáků a učitelů
Specifickou kategorii žákovských příběhů tvoří ty, které se staly před Vánocemi, na výletech nebo o aprílu. Zkrátka ve dny, kdy to učitelé s udržením kázně mají ještě horší než kdy jindy. Podle Šeďové jde však zároveň o dny, kdy i pedagogové na odbojnou hru svých svěřenců přistupují a hrají ji s nimi.
„Tehdy se ruší obvyklá hierarchická pravidla a dochází k symbióze žáků a učitelů, kteří se sobě navzájem smějí. Jde ale o čas úzce vymezený a všichni respektují, že po určité době končí,“ doplňuje odborná asistentka.
Pro běžného pedagoga z její studie plyne především jedno: Humor ve škole pracuje spíš v jeho prospěch a není potřeba být ohledně něj příliš úzkostný.
