Říká o sobě, že ho nebaví dělat věci, jimž se věnují stovky dalších lidí. Mimo jiné proto se teoretický ekonom Martin Machay dal na obor, ve kterém se ve světě vyznají jen desítky lidí. Zabývá se vesmírnou politikou, konkrétně její ekonomickou částí. Psal o ní už svoji diplomovou práci a dokončuje disertaci.
Název oboru na první pohled svádí ke vtipkování a sám Machay přiznává, že dřív musel občas poznámkám ze strany kolegů a známých čelit. „Ptali se mě třeba, jestli umím klingonsky,“ zmiňuje umělý jazyk, jímž se dorozumívají postavy ze seriálu Star Trek.
Ale on opravdu neřeší vyjednávání mezi vzdálenými vesmírnými civilizacemi. Zajímají ho velmi praktické věci. Třeba to, jaké dopady má průzkum vesmíru na ekonomiku a politické dění.
Odvětvím totiž protékají velké sumy peněz. „Třeba Spojené státy vydaly v roce 2012 na národní vesmírné programy 50 miliard dolarů,“ přibližuje doktorand z ekonomicko-správní fakulty. Výzkum vesmíru je pro USA důležité téma minimálně od 50. let minulého století, kdy Sověti spustili program Sputnik a Američané navázali programem Apollo, v jehož rámci jejich kosmonauti poprvé přistáli na Měsíci.
„Tehdy se povedlo v krátkém čase ohromně posunout vesmírné technologie. Američané od té doby stále deklarují vysokou míru hrdosti na vesmírný program, i když se ukazuje, že o tom, kolik peněz skutečně stojí a kam prostředky putují, moc nevědí,“ přibližuje Machay.
Kombinace zájmu obyvatel a velké množství vynaložených prostředků dělá z takového výzkumu politické téma. Na podobě programu se projevila éra každého z amerických prezidentů – Bill Clinton nechal předělat Mezinárodní kosmickou stanici do podoby, jak ji známe dnes, a trval na tom, aby se do jejího budování a provozu zapojili i Rusové. George Bush vkládal peníze do vojenských aplikací a Barack Obama řadu jeho rozhodnutí zrušil a soustředil se na snížení nákladů na dopravu do vesmíru.
Žádné velké vize na obzoru
Jestli měly státy dříve v souvislosti s vesmírem jeden velký cíl, třeba právě dobytí Měsíce, dnes podle Machaye tak velká vize neexistuje. Jednotlivé země se spíš snaží naplnit řadu menších. Od dob studené války se hodně změnilo.
„Doba prosperity a demokracie vesmírnému bádání obecně nepřeje. Je to vidět i na tom, že se v něm teď, soudě dle zájmu médií, stává tahounem Čína, která poslala svoje technologie na Měsíc a má i vizi přistát na Marsu,“ říká student hospodářské politiky, který ale obraz Číny jako velmoci vyvrací. Na vesmírné bádání totiž země nevynakládá ani desetinu prostředků, jaké investují Spojené státy.
Amerika, Rusko, Čína, tři vedoucí státy v oboru, jen škoda pro Machaye a jeho výzkum, že nejsou blíž. Nebo ne? Prý ne. K datům, která doktorand potřebuje, se lze dobře dostat přes internet a navíc spousta zajímavého se děje i v Evropě.
Dlouhá léta se například mělo za to, že hlavním evropským hráčem ve vesmírné politice je Francie, která provozuje mimo jiné kosmodrom ve Francouzské Guyaně na jihoamerickém kontinentu, odkud startují rakety Evropské kosmické agentury ESA. Z výzkumu Machaye ale plyne, že jádro podpory evropské vesmírné politiky leží o kus vedle, v Německu.
A ač se o tom málo ví, své aktivity v oboru má i Česká republika, byť úkol takto malých zemí spočívá v něčem jiném než třeba ve vývoji vlastních raketoplánů pro astronauty. „Menší státy mají servisní roli, starají se o to, co je pro velké země méně zajímavé,“ přibližuje Martin Machay.
Evropa tak mimo jiné konstruuje satelity a další zařízení a vyvíjí nové materiály, které následně vysílá do vesmíru. Na jejich produkci se podílí řada států a mezi nimi i Česko, které vyslalo do kosmu jedno vlastní zařízení zkraje letošního roku. O dalších národních aktivitách ve vesmíru se lze dočíst na webu czechspaceportal.cz.