Tři roky se odborníci z fakulty sportovních studií ptali tisíců lidí na jejich tělesné aktivity a u stovek z nich zkoumali fyzické parametry, například výšku, váhu, rychlost reakcí nebo ohebnost. Teď mají v rukou velice cenný soubor detailních dat, která poukazují na spoustu problémů, a to vše díky projektu financovanému ze strukturálních fondů a státního rozpočtu České republiky.
Na to, že lidé váží víc, než by měli, už různé organizace a lékaři upozorňují dlouho. Čísla Světové zdravotnické organizace ukazují, že od roku 1980 se celosvětová obezita zvýšila dvojnásobně a v roce 2008 mělo nadváhu více než 1,4 miliardy dospělých osob starších 20 let.
Výsledky výzkumníků Masarykovy univerzity špatný stav potvrzují, díky rozdělení do věkových skupin však také umožňují podívat se na situaci podrobněji. „U mužů i žen platí, že se s věkem hodnota body mass indexu (BMI) zvyšuje, ale muži jsou na tom hůř. V normě jsou v průměru jen ti ve věkové skupině 18 až 29 let,“ uvedl vedoucí vědecké skupiny Jan Cacek.
Podle informací, která mají on a jeho kolegové k dispozici, mají už muži od třiceti let věku průměrnou hodnotu BMI 25,51 kg/m² (ideální stav je do 25) a ta se dál zvyšuje až na nelichotivých 28,67 ve věkové skupině nad 70 let, což už je téměř obezita (začíná na hodnotě 30).
Ženy si ve výzkumu vedly o něco lépe. V pásmu nadváhy se průměrně objevily až ty starší 50 let. Negativní obrázek ale dokresluje další ukazatel: množství tělesného tuku. „Pokud bychom obezitu klasifikovali z tohoto hlediska, tak průměrný muž nad 40 let je obézní,“ stojí ve studii, která upozorňuje také na celkovou míru nárůstu množství tuku v těle mužů v průběhu jejich života. Z počáteční hodnoty 14,5 procenta tuku v těle ve věkové skupině 20–29 narostla až na 29,3 procenta ve skupině nad 70 let.
Otylí a mátoživí
Další špatná zpráva se týká množství svalů, což je údaj, který poukazuje na to, jak se lidé hýbou. Z výzkumu vyplynulo, že u Češek i Čechů je v průběhu života patrný pokles relativního množství svalů. Zjednodušeně řečeno, jak stárneme, vytrácí se i to neuspokojivé množství svalů a místo nich se tělo obaluje tukem. „Pokles množství svaloviny pak může za nižší schopnost distribuovat sílu do jakéhokoliv pohybu, sportu i obyčejné chůze. Hlavně starší lidé jsou pak slabí, zakopávají a výrazně to snižuje kvalitu jejich života,“ popisuje Cacek medicínský problém, jemuž se říká sarkopenie.
Jistě, je přirozené, že lidé s rostoucím věkem slábnou, v Česku se tak ale děje ve větší míře, než je nutné. Experti tvrdí, že cukrovka a sarkopenie jsou dvě nejzávažnější onemocnění související se stárnutím. „Na rozdíl od cukrovky se ale o sarkopenii nemluví. Přitom řešení příznaků tohoto syndromu stojí zdravotnický systém ohromné finanční prostředky,“ doplnila členka výzkumného týmu Dita Hlavoňová.
Co s tím?
Příliš mnoho přijímané energie a málo té, kterou vydáváme. Příčiny špatného stavu znají vědci velmi dobře. Na co se však odpovídá daleko hůř, to je otázka, jak ho napravit. Situace si žádá komplexní řešení, ale to za pár dní naplánovat nelze.
Tvůrci studie tvrdí, že je potřeba změnit myšlení celé společnosti, která pohybové aktivity nebere jako neoddělitelnou součást života. „Lidé se často začnou hýbat, až když jim to ze zdravotních důvodů nařídí lékař, a to ještě ne všichni. Přitom pohyb nemá být řešením potíží, ale jejich prevencí,“ říká Hlavoňová.
Cacek zase upozorňuje na stereotypy, které přetrvávají ještě z doby minulého režimu. „V hodinách tělesné výchovy se pořád objevují tendence vést děti k vrcholovému sportu. Ona je to ale výchova a opravdu má v dětech budovat kladný vztah ke kondičnímu sportu.“
Nechceme se hýbat
Rezervovaný postoj k pohybu čněl i z dotazníků, které výzkumníci účastníky studie nechávali zodpovědět. Ptali se jich třeba na to, zda se do školy a do práce dopravují pěšky či na kole. Nejlevnější a nejekologičtější forma dopravy ale příliš populární není.
Nejmarkantněji to bylo vidět zejména u věkové skupiny od 18 do 29 let. „Tady se nejvíc projevuje společenský tlak na vlastnictví auta, jde o demonstraci sociálnímu statusu. Mladí lidé odpovídají, že kolo občas používají, ale ne do práce nebo školy, tam chtějí jezdit autem,“ vypíchl sportovní sociolog Aleš Sekot.
Také on souhlasí s tím, že Češi k pohybu netíhnou, a dokládá to zahraničním fenoménem, který se v tuzemsku ne a ne ujmout. Ať přijede návštěvník do Londýna, Paříže nebo Vídně, všude si ve městě může půjčit kolo, projet se a na jiném stanovišti ho nechat. Do Česka však služba pro turisty, která umožňuje poznat i vzdálenější kouty měst, zatím nedorazila.
Když badatelé slyší otázku, jak by se společnost ke všem zmíněným problémům měla postavit, odpovídají, že řešení je komplikované. Kdo nikdy nesportoval, ten si v seniorském věku pohyb oblíbí těžko. Ačkoliv podle expertů by ho měli lékaři i starším lidem ordinovat častěji, než se děje dnes.
Pomoct by mohly státem koordinované motivační programy, které aktivní jedince zvýhodňí například při placení zdravotního pojištění. A rovněž i tolik diskutovaná třetí hodina tělesné výchovy týdně. „Pokud jsou to ale jediné tři hodiny pohybu daného dítěte týdně, nic to neřeší. Dítě má být zvyklé hýbat se každý den,“ apeluje Cacek.
