Vyžadují to poskytovatelé projektových financí a i samotní vědci někdy cítí potřebu dát o svém výzkumu vědět i řadovým občanům. Jak ale zařídit, aby se takové informace dostaly do médií bez nežádoucího zkreslení? To bývá pro vědecké pracovníky obtížný úkol. Pár rad a tipů, jak to zvládnout proto dávají novináři, kteří se s badateli různých oborů setkávají každý den.
Když dostanou otázku, zda čeští vědci umí srozumitelně mluvit o tématech, jimiž se zabývají, kloní se spíš k názoru, že ano. Tedy aspoň v případě, že o to mají sami zájem, což ale nebývá pravidlem. „Někdy nejsou nebo nechtějí být k nalezení, zkrátka se novinářům vyhýbají. Možná proto, že mají nějakou negativní zkušenost nebo je odradil kolega,“ přibližuje Pavel Kasík, redaktor webu technet.cz, který funguje pod hlavičkou idnes.cz.
Na jednu stranu prý výzkumníky chápe, žurnalisté totiž jejich výsledky zjednodušují, jinou možnost ale většinou nemají. „Novinář zkrátka nemůže napsat do článku odstavec z vědecké práce, běžný člověk jí nerozumí a čeká, že i vědci se budou vyjadřovat jako lidé,“ doplňuje Kasík, který proto apeluje na výzkumníky, aby se sami snažili své výsledky prezentovat ve zjednodušené a laicky srozumitelné formě. Když to neudělá přímo vědec, pustí se do toho redaktor, a právě tehdy dochází ke zkreslení informací.
„Vím, že je těžké hovořit ve zkratce třeba o nějakém segmentu genomického výzkumu, ale je to nevyhnutelné. Noviny mají omezený počet stran i znaků, které se vejdou do článku, audiovizuální média nedají vědě více prostoru nežli pár minut,“ přibližuje svoji zkušenost Martin Rychlík, redaktor Lidových novin a České pozice, který ale umí být kritický také ke svým kolegům. Připomíná, že spousta informací ze světa vědy se ke čtenářům či divákům dostává tak, že média jen zkopírují tiskovou zprávu, ke které přidají bombastický titulek, aniž by požádala o jakékoliv dovysvětlení.
Řešením je podle oslovených redaktorů snaha o vzájemnou komunikaci a pochopení. Pomoct připravit se na prezentaci vlastních výsledků může i zásada, kterou se Martin Rychlík při své práci řídí. „Jeden novinářský rutinér z vědecké rubriky The Guardian vysvětloval, jak co nejlépe psát o vědě. Svým kolegům vzkázal, ať se nebojí klást hloupé otázky, jako je jednoduché proč?“ uvedl Rychlík, jemuž se takový postup mnohokrát osvědčil. „Vědci pak lépe reagují, vědí, že musí vysvětlovat podstatu věci, bývají také vtipnější a lidštější, než když jim položíte sofistikovaný dotaz na nejnovější teorii, kterou minulý týden na straně 64 publikoval Chemical Reviews.“
Kdo přece jen tápe v tom, do jaké míry sdělení přizpůsobovat cílovému publiku, má spoustu zdrojů inspirace. Čerpat ji lze z vědeckých rubrik zahraničních médií, třeba ze zmíněného Guardianu, z videí pořízených na konferencích Ted či videí australského popularizátora vědy
. A samozřejmě i na věda.muni.cz.Komu se nechce čekat na média, může si zřídit vlastní blog nebo účet na sociálních sítích Facebook či Twitter. Dělají to instituce (na Twitteru je například německá Max Planck Society) i jednotliví badatelé (třeba britský neurovědec Jack Lewis).
Deset rad, jak komunikovat s novináři
1. Vyjadřujte se za svoji odbornost a v rámci svých kompetencí
Vaše stanoviska, názory a komentáře jsou cenné, pokud se vyjadřujete jako odborník a expert na určitou oblast, informujete o výsledcích vašeho bádání a zkoumání. V takovém případě mohou být názory i v rámci jedné instituce rozdílné. Vyhněte se vyjádřením za celou univerzitu, fakultu, pracoviště či výzkumný tým, pokud to není ve vaší pravomoci.
2. Mluvte srozumitelným jazykem
Vyhněte se odborným výrazům a zkuste odpovědi formulovat tak, jako byste mluvili ke svým prarodičům. Pomáhají třeba přirovnání.
3. Ptejte se na podrobnosti
V případě, že se na vás novinář obrátí s žádostí o informace nebo vyjádření, zeptejte se ho nejdřív, pro jaké účely vyjádření potřebuje a jak bude vypadat konečný výstup. Když prosí o rozhovor, může z vašich odpovědí vzniknout skutečně celostránkové interview, ale může také využít jen dvě vaše věty. Zjistěte si i přesné jméno redaktora a média, pro které pracuje.
4. Připravte se
Pokud to jde, nechte si dopředu poslat okruhy otázek, na které se žurnalista bude ptát. Ocení třeba přesná data nebo informace z nejnovějších výzkumů, která byste z rukávu jen tak nevysypali.
5. Dodržujte termíny
Zeptejte se, do kdy novinář informace potřebuje. Dohodnete-li se na termínu dodání, slib dodržte. Především redaktorům deníku nebo televizního zpravodajství může fakt, že o některý materiál nečekaně přijdou, protože jim ho respondent nedodá, způsobit velké potíže.
6. Odmítejte návodné otázky
Do sugestivních hypotéz typu „pokud by se stalo, že …, tak…“, lze často schovat výpovědi, které byste za normálních okolností nikdy nevyslovili. Nenechte se do nich dotlačit.
7. Neshazujte novináře a nehádejte se…
Ironické poznámky typu „takovou otázku jsem přesně čekal“ k ničemu dobrému nevedou. Novinář je laik, není odborník.
8. …ale nebojte se novináře opravit
Pokud redaktor evidentně vychází ze špatných informací, nebo se plete, nebojte se ho taktně opravit. Často si opravdu není jistý a ocení to.
9. Autorizace vs. oprava
Žádný zákon, který by stanovil nárok na autorizaci žurnalistického textu, neexistuje, novinář ji poskytovat nemusí. Často je ale možné se domluvit na kontrole faktických sdělení, například když se mluví o velmi odborném tématu. Taková možnost ale není prostor pro zasahování do stylistiky textu nebo jeho délky.
10. Kontaktujte tiskový odbor
Nepoužívejte fráze typu „bez komentáře“ a v případě, že se novináři nemůžete věnovat, odkažte jej na Tiskový odbor Masarykovy univerzity. Kontaktujte tiskový odbor, kdykoliv si záležitostí ohledně komunikace s médii nejste jistí.
