Přejít na hlavní obsah

Hirt: Řešíme tu vše od hospodské fackovačky až po vraždu

Přednosta ústavu soudního lékařství Miroslav Hirt přibližuje, v čem spočívá jeho práce.

Profesor Miroslav Hirt.

Když vyrážíte za akademickým odborníkem na jakoukoliv oblast, většinou čekáte, že vám vysvětlí, že jeho práce je vlastně daleko suchopárnější, než jste si představovali. Když ale profesor Miroslav Hirt, přednosta ústavu soudního lékařství, začne vyprávět o nahánění vrahů po lesích, je to spíš naopak. K dokreslení všeho na stole před ním ještě leží velká fotografie ošklivě pořezané dlaně.

Co to tu máte?
To je řezné poranění. Nějaká ženská chytla manželovi v kuchyni nůž do ruky. Potřebuju to do jedné publikace, tak to tu mám, abych nezapomněl.

Jak se na to tak dívám, soudní lékařství asi nebude práce pro každého. Jak vy jste se k tomu dostal?
Na to byste si musel vypnout diktafon. Oficiální verze je, že mě to samozřejmě od samého mládí zajímalo, že jsem ve třetí třídě pitval žáby a tak dále. Pravdou je, že jsem se řadu let věnoval patologii, a pak z určitých, dejme tomu osobních, důvodů přešel na soudní lékařství. Už po čtrnácti dnech jsem si ale říkal, proč já se tomu nevěnoval rovnou.

Jak to?
Protože je to naprosto úžasný obor. Když děláte patologii, tak vlastně jen sedíte v pracovně a díváte se do mikroskopu. Laik si myslí, že patolog tráví většinu života na pitevně, to ale není pravda. V podstatě sedí u mikroskopu. A navíc... stalo se vám někdy, že jste šel na zkoušku, a už když jste se připravoval, tak jste naprosto bezpečně věděl, že se to nikdy nemůžete naučit všechno?

Samozřejmě.
Tak přesně tak jsem to měl při druhé atestaci z patologie. Byl to obor, který mě bavil tak nějak ze setrvačnosti, protože jsem se na něj dostal. Až v soudním lékařství jsem se našel.

Vy netrávíte čas u mikroskopu?
To víte, že ano. Ale není to většina času. Práce tady je daleko pestřejší. Pořád jste někde u soudu, chodí za vámi od novin, volá vám policie. Teď už jsem starý, tak je mi to jedno, ale já se v tomhle ocitl ve čtyřiceti letech, kdy u chlapa tak asi zhruba doznívá puberta, a opravdu si to užíval.

To jsem přišel u nás doma do hospody a tam si lidi šuškali: Podívej, to je on. Pocházím z vesnice, nebo spíš z malého města, takže když jsem přijel za babičkou, tak na mě spustila: Julka (jako její sestra) říkala, žes byl zase v televizi, proč jsi nám s dědou nezavolal?! Nebo: Prej o tobě psali v novinách, dovezl jsi to? Nebo když jsem spolupracoval jako expert na Četnických humoreskách, to bylo každý týden několik let moje jméno v úvodních titulcích. Věřte nebo ne, na malé město je to velká událost. A já na to vůbec nebyl zvyklý. Bylo to prostě jako skok do jiného světa.

A co řešení záhad? V tom pro vás není to hlavní kouzlo?
V medicíně vždycky řešíte záhadu. V každém oboru. Jestli je to záhada diagnostická nebo kriminalistická, není zas tak podstatné. V tomhle se tolik od jiných disciplín, ani od té patologie, nelišíme. Ale samozřejmě že je to věc, která mě na téhle práci baví. Je to dobrodružství. Ohromně jsem si užíval, když mě o půlnoci vytáhli policajti z postele a lítali jsme někde na Vysočině po zasněžených lesích, kde údajně ještě pobíhal vrah.

Čekal jsem, že mi budete vyvracet romantickou představu o akčnosti vaší práce, a vy ji spíš ještě přiživujete.
Ono to tak opravdu je, ale je to náročné pro vaše blízké. Když mě kriminálka už třetí rok za sebou vytáhla od štědrovečerní večeře, tak mojí ženě ruply nervy. Na návštěvě maminka i tchýně, děti malé a já se vrátil nad ránem. Dnes už to nedělám, takhle lítají naši mladí kluci. Pořád ale platí, že se v téhle práci neustále setkáváte s něčím novým. Pokaždé začínáte od úplného začátku. Když dostanete případ ke znaleckému posouzení, tak máte pocit, že je před vámi obrovská černá propast, kde nevidíte ani dno, ani okraje. Nic. Jenom stoh lejster, jejichž počet se neměří na stránky, ale na centimetry výšky spisu. Ale jak do toho pronikáte dál a dál, postupně se vám vše začne osvětlovat a až to máte za sebou a ohlídnete se, tak si řeknete: Bože, to je tak jednoduché, to jsem přece musel vědět hned na začátku.

Jak vlastně vypadá práce takového soudního lékaře?
Je potřeba rozlišit dvě věci. Práci zdravotnickou a práci pro orgány činné v trestním řízení, což je hlavně policie. Ten druhý případ jsou často třeba jen konzultace po telefonu. Když je případ složitější, tak se zadává znalecký posudek a já musím prostudovat celý spis případu. Pro soudy a účely právní se tady u nás řeší všechny násilné činy od prosté vesnické fackovačky až po vraždu.

Vesnické fackovačky? Co na tom posuzujete?
Standardně hodnotíme, jestli odpovídá realitě to, co říkají aktéři a svědci a co je napsáno ve zdravotnické dokumentaci. Posoudím, jak zranění asi nejpravděpodobněji vzniklo, můžu určit, jaký mohl být použitý typ nože, z jaké vzdálenosti se střílelo, z jakého úhlu kulka přiletěla a tak dále.

Vymýšlí si lidi hodně?
Když se odehraje jakýkoliv konflikt a je u toho víc lidí, každý to vidí úplně jinak, každý si něco jiného pamatuje. A to nemluvím o vlivu alkoholu na paměť nebo o úmyslném ovlivnění paměti dobrými přátelskými vztahy. Prostě když se někde s někým porvete, budete mít pravděpodobně úplně jiný názor než váš protivník na to, proč a jak to začalo a probíhalo. Víte, jaká je nejčastější věta, kterou čtu nebo slyším? Já jsem to tak nechtěl, mělo to být jinak. A pokud je tam nějaká zbraň, tak všichni říkají: Já jsem ji nechtěl použít, chtěl jsem ho jenom postrašit. Všichni se pořád jen straší. Nožem, sekerou, revolverem. A všude. Doma, na benzínce, v bance.

Chce se vám do toho, když vám na stole přistane tak obrovský spis?
Většinou se mi do toho nechce vůbec. Odkládám to, říkám si, tak už za hodinu, ještě zajdu na zahradu se psem... Ale když se do toho pustím, musím přečíst opravdu všechno a nic mi nesmí uniknout. Pak totiž přijdete k soudu, kde je státní zástupce a obhájce, oba připravení použít vaši výpověď a analýzu ve svůj prospěch. A pokud tam budete mít jakýkoliv nedostatek, tak si na vás smlsnou a udělají z vás totálního blbce.

Někdy se to ale asi stane.
Nesmí se to stávat.

To máme forenzní práci. V čem spočívá ta zdravotnická?
To jsou hlavně pitvy a určování příčin smrti. Kolují o tom různé zkreslené představy, ale v této zemi nikdo nesmí zemřít, aniž by se vědělo proč.

A to všechno končí u vás?
Máme na starosti celý Jihomoravský kraj, kousek kraje Vysočina a kousek kraje Zlínského, což je nějakých dva tisíce pitev ročně.

Vy jste hodně známý tím, že se zabýváte následky požití alkoholu. Předpokládám, že hlavně za volantem.
Týká se toho většina případů. Lidi si hrozně vymýšlejí a hledají cesty, jak se z případného průšvihu vyvléct. Máme takové pravidlo, že když někdo vypovídá, kolik toho vypil před jízdou, tak to násobíme ne dvěma, ale třemi a pak zřejmě dostaneme skutečný obrázek.

Jako první jste upozornil na to, že výsledky dechových analyzátorů mohou být zkreslené poté, co řidič použije ostřikovače na skla a z klimatizace vdechne výpary. To mi připadá úplně neuvěřitelné.
Ale kdeže. Je to naprosto logické a jednoduché. Dechový analyzátor, jak už název napovídá, funguje na tom principu, že analyzuje vydechovaný vzduch. Ten se ale musel do plic dostat zvenčí. A když je vdechovaný vzduch plný alkoholu, tak to bude stejné i s tím, co jde ven. Jednoduché jak facka. Triviální souvislost pro pitomce, ale přijít na to! Byli jsme vůbec první na světě, kdo tento jev popsal. Aspoň doposud nám to nikdo neupřel.

Takže kdybych si v malé, uzavřené místnost povídal se spoustou opilých lidí, mohl bych taky nadýchat?
To ne. To jsou promilové záležitosti. Normální analyzátor by to vůbec nezměřil. Koncentrace v ostřikovači je úplně někde jinde. Každý asi ví, jak moc je to v autě cítit, zvlášť v zimních měsících.

A tak jste na to přišel?
Přesně tak. Jeli jsme někde se ženou a ona mi nadávala, ať dám do ostřikovačů něco jiného, že ona to nebude dýchat. V tu ránu mě to trklo. Otestovali jsme to experimentálně a opravdu se to potvrdilo.

Předpokládám, že se to drží jenom chvilku.
Jistě. Je to otázka několika pořádných nádechů čerstvého vzduchu. Horší byly problémy s ústními vodami, spreji a podobnými přípravky. To se drží i dvacet minut.

Takže se chodí na krev?
Není to potřeba. Stačí počkat a vydýchat se. Dělali jsme na to už kdysi dávno výzkum pro potřeby policejního prezidia, které si pak vypracovalo metodický pokyn pro dopraváky, jak mají postupovat – nemá cenu se s agresivním řidičem hádat, čím si vypláchl nebo nevypláchl ústa, ale že stačí dát tomu pár minut a pravda se ukáže.

Zmiňoval jste, že jste se jako expert podílel na přípravě seriálu Četnické humoresky. Jak jste se k tomu dostal?
To tak jednou přišel režisér Moskalyk s tím, že by chtěl natáčet něco z policejního prostředí a že by potřeboval cosi zkonzultovat. V jednom z dílů měl někdo někomu tuším rozbít hlavu. Tak jsem mu řekl, že to nejde a že si musím přečíst celý scénář. Poslal mi asistentku, která přinesla obrovskou hromadu papíru. Říkám: Co to je? A ona: No to je celá série. Já na to: A to mám jako přečíst všechno? No pan režisér říkal, že když to přečtete, tak vás pak uvede v titulcích. Říkám: A? A? A ona: To je všechno, peníze za to nedostanete. Tak říkám: No dobře. Vzal jsem červenou tužku a s gustem jsem mu tam začal čárat.

Podařilo se vám výslednou podobu uhlídat?
Myslím, že ano, a mám z toho radost. Každý asi dobře ví, že když vidí dobrý film a pak v něm uslyší něco ze svého oboru a je to do očí bijící nesmysl, dovede mu to úplně pokazit celý zážitek. To si pak řeknete, jaká to asi celé musí být naprostá ptákovina. Když o téhle věci vím já, že to je blbina, jak to bude s tím zbytkem? Pan režisér Moskalyk byl na tohle velice opatrný. Ne opatrný, přísný, pes! A když viděl, že mě to zajímá, tak mě i zval na natáčení, abych mu pomáhal na místě.

Když vás tak poslouchám, můžete se vůbec v televizi dívat na kriminálky?
Nemůžu a už vůbec ne se svojí ženou.

Jak to?
Protože ona hrozně miluje detektivky, a když se na něco chce dívat, tak už mi rovnou povídá: Prosím tě, běž pryč a nedívej se se mnou. Zpravidla totiž po pár minutách začnu vykřikovat něco v tom smyslu, že je to blbost a není to možné a který pitomec to vymyslel. A ona z toho chudák nic nemá. Dneska kvůli tomu máme už raději dvě televize.

Dovedl byste nějaký detektivní seriál doporučit?
Dobrodružství kriminalistiky bylo výborné. Taky od pana Moskalyka. Měl tam tak výborné poradce, že mu nepustili ani chlup. Totální kontrast ke všem těm americkým seriálům. Tam přijde na pitevnu detektiv, holou rukou odhrne prostěradlo z mrtvoly, něco uvidí, vezme to a řekne: Co to tady je? Položí to a sáhne si na obličej. Mně se při tom udělá úplně špatně. Anebo pitvající lékař má před sebou mrtvolu, otočí se a tam je jeho pracovní stůl, kde má položený kafe. To prostě neexistuje. My to u nás na ústavu máme už staré, ale správná moderní pitevna vypadá tak, že vlezete do boxu, zavřou se za vámi dveře, otevřou se druhé a teprve jdete dál. V těch seriálech se málem pitvá s vyhrnutými rukávy a motýlkem u krku.

Jaké máte teď profesní plány?
Jsem hlavní autor velké připravované celostátní učebnice soudního lékařství určené pro mediky a jako základ pro postgraduální studia. Je to kolektivní dílo, takže je to ohromně náročné. Nevím už, kde mi hlava stojí. Dělám to druhý rok a ještě tak rok to potrvá. Pak se uvidí. Věk na důchod bych už měl, problém ale je, že v našem oboru se nerodí moc nových profesorů a docentů.

V čem je problém?
Na celém světě je jen pár odborných časopisů, kde můžeme publikovat, a ty mají šílený přetlak. I špičkoví experti tak mají problém splnit podmínky pro habilitaci. Vlastně se vůbec nemůžou přihlásit. Reálně tak ústavům soudního lékařství v celé České republice hrozí, že budou mít problém s akreditací. Věřil byste tomu, že jsem ještě před nedávnem byl vůbec nejmladším habilitovaným soudním lékařem? I teď má Brno jako jediné ústav, který je vedený profesorem.

Mladí lékaři tedy o postup ani nemají šanci usilovat?
Je to tak, že mladý soudní lékař nastoupí, vrhne se do praxe a bohužel nevidí důvod, aby se snažil nacpat článek do časopisu s impakt faktorem. A asi to nebude tím, že by byl hloupější než internista nebo chirurg. Pokud má něco zajímavého, odpřednáší si to na nějakém soudně lékařském kongresu a nikoho jiného to stejně nezajímá. Před lety jsem napsal článek s názvem Problémy s impakt faktorem. Nikdo se ale nad touto zoufalou situací nepozastavil. No a v současné době jsme tam, kde jsem předpovídal. Ústavy vedené habilitovaným přednostou jsou v Česku tři.

Zájem studentů o obor ale trvá?
To víte, že ano. Podívejte se, o čem se mluví v televizi nebo píše v novinách. To je samý násilí a sex. A to my tady děláme. Tedy ne, že bychom to dělali, ale řešíme to.

Hlavní novinky