Co se děje s organismem lidí, kteří se účastní vědeckých expedic na stanici Johanna Gregora Mendela v Antarktidě, sledují už několik let lékaři výpravy. Letos se k nim přidala i bioložka Alena Žákovská, která u patnácti členů výpravy sledovala hematologické, imunologické a biochemické parametry krve.
„Chtěla jsem doplnit výzkum lékařů o tom, jaký vliv má extrémní prostředí Antarktidy na účastníky výpravy. První výsledky, které z analýzy krve vyplynuly, ukazují, že se jejich zdravotní stav při pobytu na stanici zlepšil,“ uvedla Žákovská. Studovala vzorky odebrané před odjezdem na expedici, v její polovině a na konci pobytu na stanici.
Pobyt na nejjižnějším kontinentu podle Aleny Žákovské vědcům i technikům velmi svědčil. „Významně se u nich zvýšil počet červených krvinek, krevního barviva hemoglobinu i transferinu, který přenáší v organismu důležité železo,“ přiblížila některé z výsledků svého měření bioložka.
Výrazně se u účastníků také zlepšila obranyschopnost organismu, což potvrdilo snížené množství imunoglobulinu A na základní fyziologickou hodnotu. „Tato skupina protilátek vypovídá v podstatě o obranných mechanismech na sliznicích člověka. Jakmile výzkumníci opustili Česko, kde bylo hodně virových infekcí, a dostali se do prostředí, kde je virů i bakterií méně, imunita se zlepšila,“ vysvětlila Žákovská.
Zároveň se účastníkům při pobytu na stanici zvedl i počet nezralých forem bílých krvinek, neutrofilů, které fungují při prvních fázích zánětu. Podle Žákovské se tak organismus vědců, kteří byli v extrémním chladném počasí, preventivně mobilizoval a zároveň měl čas začít produkovat více imunitních buněk.
„Zlepšení zdraví jsem pociťovala i sama na sobě. Hodně jsem si i odpočinula. Je nutné ale říct, že expedice pobývají v Antarktidě v letním období, kdy počasí není tak extrémní. V zimě by se mohly projevit na zdraví účastníků i jiné, negativní dopady,“ zdůraznila Žákovská. Podotkla, že velký vliv měl i fakt, že se členové expedice odpoutali od běžného prostředí, a zbavili se tak řady každodenních starostí a stresů.
Nová zátěž ale na členy expedice naopak čekala. Jedním z hlavních úkolů Žákovské byl odběr krve tučňáků pro následnou genovou analýzu, což však nebylo jednoduché. „Chytali jsme je na osm kilometrů vzdáleném mysu, kde jsme navíc museli slaňovat asi 50 metrů skály a čekat i několik hodin, zda se objeví,“ popsala „lov“ na tyto nelétavé ptáky.
