Jedním z významných faktorů globální změny klimatu jsou emise skleníkových plynů, především oxidu uhličitého. Ve světě existuje řada iniciativ a návrhů, jak s nimi bojovat. Mezi jednu z navrhovaných možností patří metoda CCS neboli Carbon Capture & Storage.
>> vyrazte na výstavu o CCS do brněnského VIDA! science centra
„Jde v ní o to, zachytit oxid uhličitý, který se uvolňuje do atmosféry například z elektráren či spalovacích procesů v jiném průmyslu. Ten se musí nejdříve oddělit od ostatních plynů v emisích a pak bezpečně uložit,“ popsal metodu CCS profesor Olav Bolland z Norské univerzity vědy a technologií, který v Brně už podruhé přednášel v blokovém předmětu zaměřeném právě na zachycování CO2.
Technologie pro separaci i ukládání plynu pod zem už se využívají. Například v Norsku fungují dva velké projekty, v nichž se odděluje oxid uhličitý z těženého zemního plynu a vrací se zpět do vhodných geologických vrstev pod dnem Severního moře. „Jeden z projektů funguje už od roku 1996 a ročně zpracuje na jeden milion tun CO2. V Kanadě je obdobné množství tohoto plynu zachycováno na uhelné elektrárně Boundary Dam,“ uvedl příklady využití technologie Bolland.
Komerčně využitelné technologie pro zachycování a ukládání CO2 tedy už existují, vědci ale hledají stále nové možnosti. Metoda CCS je totiž poměrně drahá a náročná v řadě dalších oblastí. Skleníkový plyn je totiž možné ukládat jen do specifických struktur. Jde především o takzvané akvifery, tedy hluboko pod zemským povrchem uložené vrstvy pórovité horniny zaplněné vodou, vytěžená ložiska ropy či zemního plynu, nebo netěžitelné uhelné sloje, v nichž se dá CO2 skladovat i tisíce let.
„Vhodné prostory pro skladování tak logicky nejsou všude. Při zavádění metody CCS ve větším měřítku je tak potřeba myslet i na to, že se bude muset vybudovat síť produktovodů pro přepravu plynu z místa, kde se zachytí na vhodné úložiště,“ popsal norský profesor důvody vedoucí k vysokým nákladům na metodu zachycování a ukládání CO2.
„Když se ale podíváme na alternativu, kterou je pokračování ve vypouštění velkých objemů tohoto plynu do ovzduší, tak to může vést k růstu teplot a prohloubení klimatických změn, což sebou nese mnohem vyšší náklady,“ řekl Bolland.
Existují i další alternativy, jak objem emisí snižovat, od zvyšování efektivity elektráren, automobilů přes přechod na obnovitelné zdroje energie až po snižování spotřeby tepla. „Problém změny klimatu je ale tak velký a my musíme omezit tak velké množství emisí, že si nemůžeme dovolit vybírat mezi různými možnostmi. Je potřeba dělat vše, co umíme, včetně zavádění metody CCS,“ zdůraznil profesor.
Podotkl, že metoda má i bezpečnostní rizika. Například únik CO2 při transportu a ukládání. „Používané postupy jsou však podobné jako u zemního plynu, který také přepravujeme na velké vzdálenosti a skladujeme v podzemních zásobnících. Máme s tím tedy velké zkušenosti,“ uvedl Bolland.
Podle Bollanda je však jednou z podmínek širšího uplatnění metody CCS, která bude vyžadovat mezinárodní spolupráci, přijetí myšlenky, že změny klimatu jsou způsobené člověkem a významnou roli v nich hraje právě vypouštění oxidu uhličitého do ovzduší.
