Václav II. přivedl na konci 13. století moc přemyslovského rodu k naprostému vrcholu a stal se předobrazem svého vnuka Karla IV. Historik Libor Jan z Filozofické fakulty MU mu zasvětil 15 let bádání, jehož výsledkem je právě vydaná rozsáhlá monografie nazvaná Václav II. Král na stříbrném trůnu. Přináší nové pohledy nejen na samotného vládce, ale i na dobu jeho panování.
„Na době Václava II. mě vždycky fascinoval úžasný rozmach Čech a Moravy. Rozvíjela se města, přibývala v nich kamenná architektura, stavěly se krásné hradby. Rozšiřovala se plocha obdělávané půdy a také se těžilo stříbro, které bylo základem moci českých králů,“ říká profesor Jan.
Václav II., syn Přemysla Otakara II. a jeho druhé manželky Kunhuty, se ujal vlády nad českými zeměmi ve třinácti letech. Období jeho vlády a především jeho samotného hojně popisuje Zbraslavská kronika.
„Kronika kláštera, který Václav založil, je jedinečným pramenem informací o konci 13. století. Líčí ho jako ideálního panovníka a zbožného muže, ale Václav měl i spoustu slabostí,“ připomíná Jan.
Projevy zbožnosti vidí například v popisu toho, jak se Václav II. bál blesků. „Lidé se jich bojí do dneška. Ve středověku byl ale blesk považován za božího posla, a strach z něj tak byl vlastně projevem bázně před Bohem,“ upozorňuje historik na to, že výklad historických pramenů nemůže být nikdy doslovný.
Václavova zbožnost se podle Jana projevuje také v jeho zájmu o svaté ostatky, pro něž navíc nechával vyrábět luxusní relikviáře. V českých zemích se tyto doklady dvorského umění téměř nedochovaly.
Jan však poukazuje i na to, že na jedné straně zbožný panovník byl nepochybně také sexuálně náruživý. „Se svou první manželkou Gutou Habsburskou byli stejně staří a zřejmě se měli opravdu rádi. Během deseti let zplodili deset dětí,“ upozorňuje historik na další rysy této osobnosti.
Připomíná, že oblíbeným městem Václava II. bylo Brno. „Téměř každý rok zde pobýval od Vánoc až do jara. Pravděpodobně bydlíval v Alramově dvorci, který se nacházel na Rybném trhu – dnešním Dominikánském náměstí – v blízkosti Královské kaple, kterou nechal Václav vystavět,“ uvádí Jan.
V knize se však nevěnuje jen panovníkovu osobnímu životu, ale také jeho politickým schopnostem. Už jako velmi mladý muž se například zbavil svého nevlastního otce Záviše z Falkenštejna, který mu stál v prvních letech vlády po boku.
„V minulosti měli čeští i rakouští historikové tendenci popisovat Záviše jako prozíravého muže, který vládne namísto krále a zároveň se snaží obnovit bývalou říši Přemysla Otakara II. Podle mě je to velký omyl. Záviš byl vypočítavý egoista, který do významných úřadů dosadil své příbuzné a příznivce,“ říká historik.
Václav II. kromě Čech a Moravy postupně ovládl také Krakovsko se Sandoměřskem, lenními vazbami si připoutal část Slezska a nakonec byl roku 1300 korunován polským králem. Pro svého syna Václava III. pak získal i uherskou korunu. „Měl tendenci řešit věci diplomatickou cestou, ale když bylo zle, tak neváhal sáhnout ke zbrani. Snažil se, aby země pod jeho správou fungovaly,“ dodává Jan.
Král český a polský měl přístup k dolům v Kutné Hoře, ale díky územním ziskům také v saském Freibergu, což byla nejvýznamnější středoevropská centra dolování stříbra. Byl to základ jeho vysokých příjmů, díky kterým podporoval rozvoj českých zemí.
Přestože měl Václav II. nadstandardní příjmy, umřel zadlužený. Byl to výsledek vojenského tažení do Uher a boje s Albrechtem Habsburským. To jej nevyčerpalo jen finančně, ale definitivně podlomilo i jeho chatrné zdraví. Roku 1305 Václav II. zemřel a vládu převzal jeho syn Václav III., poslední český panovník z rodu Přemyslovců.
