Přední český historik a znalec moravských vín a Moravy vůbec, prof. Libor Jan, Ph.D., snil o tom, že se bude zabývat dějinami, prakticky od kolébky. Kvůli nepřízni osudu se ale nejprve sám zapsal do dějin brněnské žurnalistiky, když několik let působil v Lidové demokracii. Posledních více než patnáct let je však historikem nejen duší, ale i povoláním a coby expert na dobu Václava II. a český vrcholný středověk působí v Historickém ústavu Filozofické fakulty MU.
Než jste se stal profesionálním historikem, pracoval jste léta jako novinář. Původně jste o této dráze neuvažoval?
Uvažoval jsem asi vždy, že bych se rád věnoval historii, ale v dané konstelaci Husákovského Československa jsem si pokazil šance pracovat jako odborný historik a po několika letech manuálních prací, což ovšem zpětně hodnoceno nebylo vůbec na škodu, jsem víceméně z existenčních důvodů musel na podzim 1988 nastoupit v novinách. V brněnské redakci Lidové demokracie jsem pak vydržel až do zániku těchto novin v roce 1994.
Jaké bylo pracovat tehdy v novinách?
Ten jeden rok odpracovaný za socialismu jsem toho ještě moc nedělal, ale naučil jsem se korigovat a pochopil jsem různé technické záležitosti – třeba jak se zalamují noviny nebo jak se dělá horká sazba. Po listopadu 1989 to pak byla naprosto vzrušující reportérská práce a rád na ni vzpomínám asi jako každý, kdo tehdy psal do novin. Pořád se něco dělo, cestovalo se, byla to zábava.
Ale při první příležitosti, když noviny zanikly, jste se vrátil za svým snem stát se historikem?
Byl jsem k tomu spíš vyzván tehdejším šéfem ústavu Janem Janákem a také profesory Mezníkem a Válkou. A nebylo to samozřejmě tak jednoduché. Nejdřív jsem v roce 1991 dálkově dostudoval a chvíli jsem také v historickém ústavu působil jako externista.
Nemrzelo vás opouštět svět médií?
Nebylo to úplně opuštění. Kdyby Lidová demokracie dál pokračovala, tak by to určitě bylo těžké rozhodování, ale takhle to bylo snadné. Pracoval jsem ještě chvíli v České televizi a to už mě tolik nebavilo. Měl jsem i nabídku z Lidových novin, ale bohužel ji neměli další kolegové a přišlo mi nefér jít tam sám.
Odkdy jste věděl, že je vám historie jako obor souzená?
Na to asi nedovedu odpovědět. Dějiny mě bavily odmalička. Odkdy pamatuji, jsou součástí mého života.
Takže třeba už od základní školy?
No, ještě předtím. Měl jsem v životě dva lidi, kteří mě do historie uvedli a vzbudili ve mně zájem. Paradoxní je, že jsou to postavy jistým způsobem protikladné. Jednou z nich byl můj strýc, učitel dějepisu a češtiny na Vysočině a přesvědčený komunista. Tou druhou pak doktor teologie, farář v Brně-Komíně. Byl politický vězeň z 50. let a mimo jiné vynikající znalec historie. Pod vlivem těchto dvou lidí jsem se k dějinám dostal už v nejútlejším věku – ke strýci jsem začal jezdit snad už od čtyř let a u pana faráře jsem ministroval tuším od šesti. Samozřejmě byly ale důležité i postavy dalších neformálních učitelů, které jsem potkával, třeba profesor František Klein, který mě na střední škole seznámil s archivnictvím.
Střetávaly se u vás tedy dva způsoby výkladu historie?
Můj strýc mi nikdy neříkal nic, čím by prosazoval třídní boj. Zpočátku spíš líčil staré řecké báje a později vyprávěl české dějiny. Pan farář mě zase uváděl do církevních dějin a otázek týkajících se liturgiky. Ale ne nějakým konfrontačním způsobem. Věděl, že nemůže klukům říkat věci, kvůli kterým by se mohl dostat do konfliktu se stávající mocí. Přece jen měl negativní zkušenosti z 50. let.
Co vás nakonec přitáhlo k českému středověku?
Asi to bylo na základní škole ve vyšších ročnících, kdy mě začalo ohromně zajímat husitství. Bylo o něm tehdy hodně dostupné literatury, byly tu Vávrovy filmy a k tomu jsem měl od pana faráře i alternativní výklad Husovy postavy. I když popravdě, nejvíc mě na tom tehdy lákalo zřejmě válečnictví.
Takže dobrodružná stránka historie?
Spíš bych to nazval romantickou stránkou.
A romantika a záhady vás baví na historii dodnes?
Záhady mě moc nezajímají, protože nevěřím, že nějaké velké existují, ale taková ta romantická stránka středověku mě baví dodnes.
Jak se to projevuje?
Rád třeba sleduji filmová zpracování středověkých dějin a k velké nelibosti své ženy, která říká, abych mlčel, protože se chce prostě jen dívat na film, to hlasitě komentuji, třeba, zda se předváděné události mohly daným způsobem odehrát, zda jsou herci oblečení tak, jak by měli být, či zda se vše děje v kulisách, které době odpovídají.
Je běžná laická představa o středověku hodně zkreslená?
Rozšířená představa je poněkud deformovaná. Zejména vrcholný středověk byl v českých zemích dobou, která není primárně nějak temná a barbarská, jak si lidé s oblibou představují. Je to doba stabilního a konzervativního způsobu života a hodnot. Je to také rozhodně doba velkých vzepětí ducha, která člověka vedla někam dále. Představa o tmářství a barbarství je ve vědě dávno překonána, nejrůznější filmová zpracování ji ale často živí zápletkami s fanatickými kazateli, nevolníky brodícími se v kalu a odpadcích a se zlovolnými šlechtici, kteří týrají své poddané.
Tak to nebylo?
Opravdu ne. Samozřejmě že podobné excesy existovaly, jen stejně jako v každé jiné době. Vezměte si, kolik bezpráví přineslo takzvané osvícené 20. století. Ne, na středověku je skutečně možné vidět mnoho pozitivního. Vždyť je to doba, která nám dala gotickou architekturu − technologicky geniální záležitost, kdy vám subtilní, ohromně vysoký oblouk podpírají jen dva podpěráky v přesně spočitatelném místě. Na něčem takovém drží celé kostely stojící dodnes. Kdo něco podobného kdy předtím dokázal? A o dalších věcech by se dalo mluvit celý den.
Jak se středověk podepsal na naší dnešní každodenní realitě?
Pro tvářnost české krajiny a podobu lidských sídel je 13. století naprosto zásadním obdobím. Je to století velké kolonizace ne nepodobné té na divokém západě v 19. století. Víc než kolonizace tomu ale odpovídá spíš termín melioratio terrae − celkové zlepšování země: zakládání měst, restrukturalizace starých osídlených území a začátky horního podnikání. Ze 13. století pochází také většina půdorysů dnešních měst a vesnic. Jejich vizuální stránka byla založena už tehdy, a byť je vše kolikrát přestavěno, základní půdorys se drží i v 21. století.
Drží se nás něco i po ideové stránce?
Dědictvím středověku je jistě zvláštní psychické a duchovní rozdvojení u těch, kteří se daleko později ukázali být novodobým českým národem. Husitství jako jakási preforma protestantismu přineslo rozkol velké části obyvatel českých zemí s ostatkem Evropy, respektive s katolickou církví. Dílo pak dokonal protestantismus ve formě luteránství a kalvinismu, který v nás nastavil vnímání hodnot, jež trvá dodnes.
V čem se to projevuje?
Velká část obyvatel České republiky jsou ateisté, lidé neidentifikovaní s žádným náboženstvím, byť část z nich vlastně ateisté nejsou, protože tvrdí, že v nějakého boha věří. Říkají ale, že to je jen jejich bůh a že nechtějí mít nic společného s církvemi. Situace, v níž velmi významná část lidí dává ruce pryč od církví, je ve středověku započatý příběh.
Dovedl byste si představit, že byste žil ve středověku?
Docela dobře, je to pro mě jakýsi nesplnitelný sen. Je ale otázka, jestli žít, nebo navštívit, a pokud žít, tak kým být. Pokud bych měl středověk jen navštívit, tak bych se určitě rád podíval do doby vlády knížat Rastislava a Svatopluka na Velké Moravě a zjistil, jak to bylo s tehdejším postupem christianizace, co tady vlastně udělali věrozvěsti, jaké pak přesně bylo Metodějovo postavení a jaké existovaly tlaky a pnutí s franckými kněžími. No a pak jen z důvodů ryze srdečních bych rád viděl něco z toho, co se dělo v roce 1300, když se zarážel pražský groš a když byl král Václav II., kterým se hodně zabývám, na vrcholu své moci.
Jde o věci, na které bude podle vás možné ještě někdy přijít? O středověku se často říká, že zásadní objevy vázané k tomuto období už máme za sebou.
Hlavní věci už jsou skutečně známé. Záleží ale hodně na jejich interpretacích. Je možné, že na základě precizování dalších poznatků a rozšiřování poznání do různých mezních oborů bude možné přijít s poněkud odlišnými interpretacemi již známých věcí. Dílčí nové poznatky ale také jistě vyloučit nelze. Může se třeba stát, že na přídeští nějaké knihy z 15. století objevíte zbytek listiny ze století 12. či 13. Že by nás ale čekaly nějaké kardinální objevy, to asi není moc pravděpodobné. Nějaký hrob nebo poklad se sem tam najde, ale asi těžko se objeví třeba poklad templářů. Už proto, že se poměrně dobře ví, že nikdy neexistoval.
Opravdu nevěříte, že by středověk skrýval nějaké zásadní záhady, jako je právě onen poklad templářů?
O templářích existuje rozsáhlá vědecká literatura a v jejich dějinách není prakticky žádný problém nebo mezera. Není samozřejmě zcela jasné, proč templářští bratří přiznávali nejrůznější podivné prohřešky, ale je pravděpodobné, že to bylo na základě velmi brutálního mučení. Celý mysteriózní nábal, který tento řád má, je však dílem až mnohem pozdější doby, nemá se středověkem nic společného.
Teď právě se podílíte na druhém dílu Dějin Brna, který se má věnovat středověkému období tohoto města. Jaký je váš vztah k moravské metropoli?
Brno mám rád. S oblibou říkám, že jsem rodák z Komína, i když to není úplně přesné, protože to samozřejmě byla za mého života dávno součást Brna. Ještě do nějakého roku 1970 byl ale Komín spíš vesnicí než předměstím. Zažil jsem tam mnohokrát žně, kterých jsem se i účastnil. To jsou úžasné vzpomínky.
Dějinám Moravy se věnujete dlouho. Souvisí s tím vaše záliba ve víně?
Rozhodně. Nelze pobývat na jižní Moravě a nemít víno rád a trochu se ve vinařství nevyznat. A pro historika to platí obzvlášť, protože tam, kde ve středověku rostlo víno, bylo vinařství důležitou součástí ekonomiky a vůbec života celého společenství. Pro středověké Brňany byla držba vinohradů v nejbližším okolí města, ale také v mnoha dalších místech jižní Moravy velmi důležitá a šlo o jeden ze základních zdrojů jejich příjmu.
Co pro vás víno znamená?
Dobré víno je pro mě kultivovaným nápojem, který v rozumném množství bystří smysly a vede k pozitivní náladě, což je třeba u piva komplikované a u tvrdého alkoholu je to úplně špatné.
Pracuje se vám dobře u vína?
Míval jsem jedno období, kdy jsem psával hodně dlouho do noci, a když už jsem byl tak kolem desáté hodiny dost unavený, tak jsem si začal dávat víno. A skutečně musím říci, že formulace byla po následující dvě tři hodinky, když jsem ho tak pomalu upíjel, skutečně výborná. Pak ale přijde hranice, kdy to naopak nejde vůbec. Dneska už se mi lépe píše doma přes den a vínko si rád dám v klidu večer, když s tím vším skončím.
