Kam člověk šlápne, tam sto let orchidej neroste. Platnost tohoto rčení nedávno ověřili vědci z Přírodovědecké a Filozofické fakulty MU, kteří zkoumali přírodní rezervaci Hutě na Žítkové v Bílých Karpatech. Přitáhla je tam záhady louky, která patří mezi druhově nejbohatší, ale zároveň se na ní vyskytují místa, kde je vegetace mnohem chudší a připomíná zcela jiné typy luk.
„Ukázalo se, že druhová bohatost luk souvisí s historií jak pravěkou, tak relativně novou. O konkrétní louce se totiž v oblasti traduje, že na ní do začátku 18. století stávala sklárna, lokalita však nebyla archeologicky prozkoumaná. Spojili jsme tedy síly s ústavem archeologie a muzeologie, abychom zjistili, zda a jak může existence sklárny souviset se současným lučním porostem,“ uvedl Michal Hájek z ústavu botaniky a zoologie.
První komplikací tohoto společného výzkumu byl fakt, že při použití klasických archeologických metod, by se zničil objekt zájmu botaniků. „Naši archeologové však mají přístroje, které umí získat hodně informací, aniž by lokalitu narušili. Využívají geofyzikální metody, které mapují magnetické anomálie v půdě vzniklé lidskou činností,“ vysvětlil Hájek.
Díky tomu odborníci z Masarykovy univerzity zmapovali staré sklářské pece, výsypku odpadu a další pracovní plochy, což si ověřili i jednoduchými vrty. Za pomoci GPS lokalizovali tyto objekty a pak na těchto konkrétních místech studovali druhové složení rostlin.
„Trochu jiná vegetace byla na starých pecích, jiná v místech, kde se pohybovali lidé a nejodlišnější pak na bývalé skrývce sklářského odpadu a popela. Zajímavé je, že tyto vegetační rozdíly jsou pozorovatelné 300 let poté, co sklárna přestala fungovat,“ podotkl botanik.
Důvodem je to, že v těchto konkrétních místech je v půdě stále ještě zvýšená koncentrace fosforu a také těžkých kovů nebo vápníku, a zároveň se dané lokality liší od okolí menší vlhkostí.
„Vegetace připomíná louky, které byly v době socialistického zemědělství přeorány a pohnojeny. Je tedy hustější, vyšší a je v ní víc vysokých trav. Počet druhů je tam asi poloviční či třetinový oproti okolí, i když jsou ta místa obklopená druhově bohatou kosenou a nehnojenou orchidejovou loukou,“ zdůraznil.
Podle Hájka je to možné vysvětlení toho, proč se nedaří orchidejové louky v Bílých Karpatech, které byly před desítkami let rozorány, obnovit do takové kvality, jako jsou ty, které přežily v původním stavu. Výzkum naznačuje, že změny související s narušením povrchu a nadbytečným přísunem živin, přetrvávají lokálně po stovky let, a to i když jsou v blízkosti rostliny a semena vzácných druhů.
Světový unikát, na metru až 80 druhů
Orchidejové louky Bílých Karpat jsou přitom světově unikátní. „Výzkumy posledních let ukazují, že louky jsou tak druhově bohaté proto, že navazují na starodávné stepi a lesostepi, které v dané oblasti byly na konci doby ledové a začátku doby poledové. Kvůli oteplování klimatu začaly postupně zarůstat lesem a oblast Bílých Karpat je unikátní v tom, že lidská činnost tam pomohla přežít řadě lučních druhů dodnes. Šlo především o udržování polootevřených lesů, dnes se louky udržují pravidelným kosením,“ uvedl Hájek.
Jeho kolega Jan Roleček doplnil, že unikátnost bělokarpatských luk je také v jejich rozloze, protože se v Česku zachoval významný pozůstatek staré krajiny z přelomu 19. a 20. století. „Významná je právě bohatost druhů, zejména na malé prostorové škále. Na jednom metru čtverečním uvidíte až 80 druhů. Na deseti metrech čtverečních je to přes 100 druhů.“
Na loukách roste řada orchidejí, ale i dalších velmi vzácných druhů rostlin, které ve zbytku Evropy rostou jen velmi sporadicky a na vzájemně izolovaných lokalitách.
„Jsou to například kýchavice černá nebo všivec statný. V Bílých Karpatech je těchto druhů hodně. Špatně se šíří a další místa výskytu jsou desítky až stovky kilometrů daleko. Dlouho se proto vedly spory o jejich původu a ukazuje se, že tyto vzácné druhy zřejmě u nás přežily z daleké minulosti, kdy byly mnohem rozšířenější,“ uvedl Roleček s tím, že lokality podobné bělokarpatským loukám jsou například v rumunské Transylvánii nebo v předhůří východních Karpat na Ukrajině.
Zdůraznil, že o louky je potřeba stále pečovat. Musí se pravidelně kosit, aby postupně nezarostly vysokými travami a později i lesem. Pokosenou trávu je nutné také odvážet, skrze vrstvu její stařiny by totiž původní luční druhy nemohly znovu vyklíčit a její rozklad by dodával do půdy nadbytečné živiny.
Na záchraně unikátních luk se podílejí také dobrovolníci. Každoročně se pořádá několik akcí, jejichž cílem je mimo jiné právě kosení. Například v prvních dvou červencových týdnech se pořádá tradiční kosení a škola ochrany přírody v přírodní rezervaci Bílé Potoky u Valašských Klobouk. Během celého léta pak probíhá dobrovolnické kosení a sklízení sena právě v rezervaci Hutě na Žítkové, kde je i specifická louka s bývalou sklárnou.
