Když před sto lety vznikala Československá republika, připomínali si její budoucí občané 300. výročí českého stavovského povstání, respektive jeho iniciační událost, jíž byla dramatická scéna pražské defenestrace. Není proto divu, že se povstání a defenestrace stala zásadním momentem, k němuž se zakladatelé republiky vraceli a na nějž se odvolávali. A obrací se k němu i nový film Bůh s námi.
Prakticky všichni významní historikové sklonku 19. století a počátku století nového se obraceli k tématu povstání, a to nejen v souvislosti s defenestrací, ale také v kontextu následujících událostí – bitvy na Bílé hoře a popravy na Staroměstském náměstí. Založení republiky bylo dobovým českým mainstreamem interpretováno jako odčiňování Bílé hory. Vzpomeňme třeba na souboj pomníků na Staroměstském náměstí.
Zároveň byly události z počátku třicetileté války personifikovány prostřednictvím jejich hlavních protagonistů. Na jedné straně Jindřich Matyáš z Thurnu, Jáchym Ondřej Šlik nebo Václav Budovec z Budova, na druhé straně především místodržitelé Slavata a Martinic, ale také císařský kancléř Lobkovic a především pozdější předsedající při staroměstské exekuci a hlavní postava pobělohorských konfiskací Karel z Lichtenštejna. Ačkoliv ještě před vypuknutím první světové války upozorňoval historik Josef Pekař na skutečnost, že hranice mezi povstalci a císařskými ani zdaleka nebyla určována jazykem či etnicitou, stal se tento stereotyp základním měřítkem propojení starých událostí s aktuálním politickým děním.
Natočit film o pražské defenestraci z roku 1618 se proto jeví být takřka povinností. A to zvláště když všechny tři centrální události – defenestrace, bitva i exekuce – jsou svého druhu akčními scénami.
Nedávno uvedený film Bůh s námi se uměleckými prostředky snaží události od defenestrace k Bílé hoře znovu interpretovat a představit je prostřednictvím několika zainteresovaných osobností, mezi nimiž hlavní roli sehrává osoba představitele českých nekatolických stavů a pozdějšího povstaleckého vojevůdce Jindřicha Matyáše z Thurnu.
Muže, kterého jeho životopisec, český diplomat Miloš Pojar v jeho nejnovější biografii označil za muže činu, který se však v aktuálním zpracování jeví být spíše mužem váhání a nečinnosti. Jestliže ani Pojarova kniha není právě šťastným příkladem historické biografie, film Bůh s námi pak ve snaze o uměleckou revizi a dekonstrukci historických mýtů naráží na některé prahy, které je zjevně jen obtížné překročit.
Především název filmu odkazuje na náboženské a konfesní pozadí stavovského povstání. V samotném filmu je ovšem náboženský spor podáván spíše černobíle. Přitom ve sledované době například mnozí císařovi finančníci a právníci byli luterány a císař sám se snažil, aby jeho kroky byly vnímány jako právní, nikoliv náboženské. Jako jeden z iniciačních momentů je zmíněno uzavření kostelů v Broumově a v Hrobech, nicméně například věroučné a potažmo politické diference mezi luterány a českými bratry, které na počátku 17. století zabraňovaly sjednocení nekatolického tábora, jsou ve filmu tematizovány snad pouze ve vztahu k zimnímu králi Fridrichovi Falckému a jeho obrazoboreckým činům ve Svatovítské katedrále.
Ostatně není se čemu divit, dnešní obecné náboženské vnímání na teologické nuance, které zajímaly naše předky před čtyřmi stoletími, v podstatě rezignuje, a jejich zachycení ve filmu by proto nejspíše ani nebylo sdělné. Zůstává proto v podstatě jen nadčasový motiv jedince v soukolí mlýnských kamenů velmocenské politiky.
Co nepochybně zůstává a co film Bůh s námi spíše naznačil, je otázka po kontinuitách a diskontinuitách bělohorského mýtu, po jeho roli při zakládání moderního československého státu a také po jeho roli pro chápání dnešní společnosti, po vztahu jednotlivce a státu, po moci a bezmoci.
Autor působí v Historickém ústavu Filozofické fakulty MU.
