V minulém článku jsme popisovaly, co to je kyberšikana u dětí a dospívajících. Jednou z častých otázek je, jak se má oběť zachovat. Řešení je ale velmi komplexní, neboť závisí na kontextu, v jakém ke kyberšikaně dochází. Záleží například, kdo je agresorem či jaké prostředky ke kyberšikaně používá. Proto neexistuje jednoduchá rada, která by vždy zaručila dobrý výsledek. Existuje však více doporučení, co je v takovém případě vhodné dělat.
Nejčastěji doporučovanou strategií je se svěřit. Pokud se dítě stane obětí kyberšikany, mělo by o této situaci říct někomu, kdo by mohl pomoci, což jsou nejčastěji rodiče, sourozenci, přátelé, někdo ze školy nebo také odborníci na linkách důvěry. Ti všichni mohou pomoci více způsoby: můžou poskytnout potřebnou emoční oporu, pomoci najít způsob, jak danou situaci řešit, nebo převzít iniciativu a aktivně se vložit do řešení problému. Například rodiče a přátelé mohou informovat pracovníky školy (neboť kyberšikana je ve většině případů spojena se šikanou školní) nebo pomoci se zablokováním účtu.
Účinnost svěřování potvrzují i výzkumy: například šetření v rámci Jihomoravského kraje ukázalo, že více než dvě třetiny obětí kyberšikany či online obtěžování se rozhodly někomu o incidentu říct, nejčastěji přátelům a rodičům, což jim pomohlo cítit se lépe (to uvedli téměř všichni, kdo se s incidentem někomu svěřili) a někdy celý incident zastavit (což uvedla více než polovina obětí).
Možná si teď říkáte, že tato rada je v podstatě banální. Ovšem pojďme se zamyslet nad onou třetinou dětí, které se nikomu nesvěřily. Pokud je hledání opory tak účinné, proč se takto nechovají všechny oběti kyberšikany nebo online obtěžování?
Důvodů může být hned několik, a vždy je nutné zvážit celkový kontext a závažnost incidentu. Ve výše zmíněném výzkumu například oběti méně závažných útoků často uváděly, že si jednoduše věřily, že danou situaci zvládnou vyřešit samy. Pokud ji samy opravdu vyřešily, není třeba se znepokojovat nad tím, že se nikomu nesvěřily.
Ovšem jak je to s dětmi, které zažily závažnější incidenty? Mezi nimi bohužel převládal jako důvod to, že nechtěly, aby o nepříjemnostech někdo věděl. Svěření se s podobným zážitkem nemusí být vždy příjemné – obzvláště v období dospívání, kdy se oběti mohou za své zkušenosti stydět. Častým důvodem byl také pocit, že nikdo z okolí by jim nebyl ochoten pomoci, a strach, že svěřit se někomu celou situaci ještě zhorší. To poukazuje na to, že některé oběti kyberšikany nemají dostatečné sociální zázemí, které by jim pomohlo situaci řešit – nebo to tak děti minimálně vnímají.
Podobné zábrany proti svěřování mohou figurovat i u školní šikany. U kyberšikany je navíc „nové“ to, že důvodem nesvěřit se může být způsob, jakým se okolí staví k online aktivitám dětí. Podle dat z projektu EU Kids Online II se děti spíše svěří rodičům v případě, pokud s nimi rodiče o internetu mluví a celkově se zajímají o to, co na něm děti dělají. Pokud ale rodiče o online aktivitách příliš nevědí, děti se pravděpodobněji budou zdráhat jim říci i o takovém negativním zážitku. Možným důvodem může být třeba strach, že rodiče či škola zareagují zákazem internetu, což si obvykle dítě nepřeje.
Svěření se tedy může být velmi účinné, avšak volba této strategie závisí na širším kontextu – na dítěti samotném, ale také na jeho okolí – na tom, zda je ochotné mu oporu poskytnout a zda to dává dítěti dostatečně najevo.
Autorky pracují v Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny FSS MU v projektu VITOVIN spolufinancovaném Evropským sociálním fondem a rozpočtem České republiky.
