Nedávno se v médiích objevily téměř hrozivě znějící zprávy o čínských vědcích, kteří poprvé testovali editování genů u pacientů s nádorovým onemocněním. Editování genů je populárním označením nové technologie CRISPR/Cas9, která využívá bakteriální enzymy k cíleným úpravám genetické informace. Stručně řečeno, tyto enzymy dovedou vystřihnout konkrétní úsek z molekuly DNA a nahradit jej úsekem novým.
Pro molekulární biology jde o splněný sen o cílených změnách a opravách genů libovolného organismu. Dřívější metody genových manipulací totiž připomínaly střelbu naslepo: Do buněk se sice vnášely požadované úseky DNA, ale místa jejich začlenění do genomu byla víceméně náhodná a nedalo se ovlivnit ani to, zda v cílovém místě nebude omylem poškozen jiný životně důležitý gen.
U nové metody však podobné problémy odpadají. V souvislosti s CRISPR/Cas9 se proto mluví o objevu století a nikdo nepochybuje o tom, že jeho autoři se dříve či později dočkají Nobelovy ceny.
Proč se tedy vědci i veřejnost editování genů u člověka obávají? Nejde o nic nového. Stejná nejistota se objevila už před několika desetiletími, kdy genové inženýrství umožnilo první klinické testy genových terapií. Už tehdy se mluvilo o riziku zneužití uvedených léčebných postupů pro záměrné ovlivňování genetické výbavy příštích generací.
Za eticky přijatelnou je tudíž považována jen somatická genová terapie, kdy se genetický defekt odstraní pouze v tělních buňkách pacienta. Naproti tomu gametická genová terapie – tedy zásahy do genetické výbavy zárodečných buněk – se pokládá za kontroverzní, a v mnoha zemích je zakázána.
První klinické použití metody CRISPR/ Cas9 u člověka tuto starou debatu znovu rozvířilo, otázky však zůstávají pořád stejné: Máme právo zasahovat do genetické výbavy člověka? Není somatická genová terapie jen zbytečným vyhazováním peněz, když nejsme schopni nebo nesmíme zabránit přenosu patologické formy genu do dalších generací? Jak velké je skutečné riziko editace genů při vylepšování genetické výbavy potomků? Může to celé skončit u další vlny eugenických programů, při nichž bude někdo plošně rozhodovat o tom, jaká genetická výbava je pro člověka žádoucí a jaká ne?
Dilemata jsou to natolik závažná, že samotná vědecká komunita je opět ve střehu a CRISPR/Cas9 je nyní jedním z hlavních témat bioetických diskusí. Premiéra editace genů v onkologii sice znamená milník z vědeckého hlediska, z pohledu etiky však nejde o nic přelomového – léčba pacientů s agresivními formami rakoviny plic je zcela opodstatněnou aplikací a zásah do genomu nebude přenositelný do dalších generací. K podobným experimentům se už navíc chystají i lékaři v dalších zemích včetně USA.
Mnohem více bychom měli zpozornět nad zprávami o využívání CRISPR/Cas9 k zásahům do genomu lidských embryí i nad úvahami o zavedení této metody do praxe reprodukční medicíny. Někudy tudy totiž vede hranice mezi bezpečnou cestou léčby nemoci a nebezpečně kluzkým svahem eugeniky.
Autorka je profesorka v Ústavu experimentální biologie PřF MU.
