Přejít na hlavní obsah

Univerzita očima absolventa

Image
Blížící se dvacáté výročí sametové revoluce pro mne zároveň znamená, že stejně času uplynulo od chvíle, kdy jsem zakončil své studium na tehdejší Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně. Vzpomínka na to, že jsem patřil k poslednímu ročníku studentů, který musel projít poněkud bizarní zkušeností státnice z marxismu-leninismu není naštěstí zdaleka dominující myšlenkou na univerzitní časy.

Možná že díky volbě spíše menšinové, a ideologií málo poznamenané odborné matematiky, a taky díky tomu, že jsem měl nemalé štěstí na vyučující, jsou mé vzpomínky na vysokoškolská léta v drtivé většině hezké (což asi není originální, jen málokdo by s odporem vzpomínal na dobu, kdy byl mladý a jeho myšlenky v mnohem menší míře než později sužovaly starosti denního života „dospělých“).
Poslední měsíce (nejen) mého pobytu na univerzitě byly provázeny obavou, zda po letech strávených na náročných přednáškách a bojích s matematickým aparátem na seminářích jsem připraven na „skutečnou“ práci. S odstupem let se ukázalo, že nad skepsí studentů a (jejich) obavou vítězil názor vyučujících, že se sice zřejmě nebudeme živit přesně tím, čím jsme trávili čas na škole, ale že jsme na „reálný“ život připraveni. Potvrdily to srazy i náhodná setkání se spolužáky, kde se ukázalo, že ačkoli je jejich uplatnění různorodé, ve světě (navíc poznamenaném velkou změnou společnosti i ekonomiky) se zdaleka neztratili.
Ovšem léta na univerzitě mi nedala jen dobrý základ pro kariéru, na kterou jsem se souhrou náhod poté vydal. I když akademické svobody a duch svobodné univerzity nebyly něčím, co by bylo v souladu s prioritami komunistického Československa, přesto si i po letech moc cením i těch fragmentů, kterých se nám dostalo. Ty zahrnovaly diskuze s profesory, kterých si dodnes nejen profesně, ale i osobně stále vážím, určitou míru svobody a vlády nad svým časem či střípky toho, co by současní studenti považovali za automatickou součást vysokoškolského života. I určitý příjemný nádech pohybu na hraně tolerance nenáviděného komunistického systému (třeba při aktivitách studentského filmového klubu, na jehož promítání filmu Starci na chmelu se k našemu šoku dostavily stovky lidí z celého Brna) patří do mých vzpomínek.
Česká společnost 21. století a také Masarykova univerzita jsou již někde jinde, než kde jsme byli my koncem 90. let. Žijeme ve svobodné a bohaté zemi a z Masarykovy univerzity se stala k mé radosti nepochybně jedna z nejprestižnějších škol ve střední Evropě. Ale školu netvoří ani tak krásné budovy, laboratoře nebo možnosti trávení volného času. Tím hlavním je sounáležitost studentů a učitelů či dalších zaměstnanců univerzity. Věřím, že i nyní, jako v mé době, vytváří spolu prostředí, na které budou s láskou vzpomínat po letech současní absolventi tak, jako právě teď já.

Hlavní novinky