Poslední měsíce (nejen) mého pobytu na univerzitě byly provázeny obavou, zda po letech strávených na náročných přednáškách a bojích s matematickým aparátem na seminářích jsem připraven na „skutečnou“ práci. S odstupem let se ukázalo, že nad skepsí studentů a (jejich) obavou vítězil názor vyučujících, že se sice zřejmě nebudeme živit přesně tím, čím jsme trávili čas na škole, ale že jsme na „reálný“ život připraveni. Potvrdily to srazy i náhodná setkání se spolužáky, kde se ukázalo, že ačkoli je jejich uplatnění různorodé, ve světě (navíc poznamenaném velkou změnou společnosti i ekonomiky) se zdaleka neztratili.
Ovšem léta na univerzitě mi nedala jen dobrý základ pro kariéru, na kterou jsem se souhrou náhod poté vydal. I když akademické svobody a duch svobodné univerzity nebyly něčím, co by bylo v souladu s prioritami komunistického Československa, přesto si i po letech moc cením i těch fragmentů, kterých se nám dostalo. Ty zahrnovaly diskuze s profesory, kterých si dodnes nejen profesně, ale i osobně stále vážím, určitou míru svobody a vlády nad svým časem či střípky toho, co by současní studenti považovali za automatickou součást vysokoškolského života. I určitý příjemný nádech pohybu na hraně tolerance nenáviděného komunistického systému (třeba při aktivitách studentského filmového klubu, na jehož promítání filmu Starci na chmelu se k našemu šoku dostavily stovky lidí z celého Brna) patří do mých vzpomínek.
Česká společnost 21. století a také Masarykova univerzita jsou již někde jinde, než kde jsme byli my koncem 90. let. Žijeme ve svobodné a bohaté zemi a z Masarykovy univerzity se stala k mé radosti nepochybně jedna z nejprestižnějších škol ve střední Evropě. Ale školu netvoří ani tak krásné budovy, laboratoře nebo možnosti trávení volného času. Tím hlavním je sounáležitost studentů a učitelů či dalších zaměstnanců univerzity. Věřím, že i nyní, jako v mé době, vytváří spolu prostředí, na které budou s láskou vzpomínat po letech současní absolventi tak, jako právě teď já.
